Článek
Dobrý den, matka a tchyně se mi do všeho pletou. Třeba se bez dovolení spolu pustily do úklidu mého špajzu nebo mi přerovnaly nádobí v lince nebo nám s manželem nakoupily talíře a ručníky. Nikdy se mě ani nezeptají na názor. Dětem pořizují výchovné hračky, manželovi nakupují oblečení (protože já prý nestíhám), nosí nám jídlo a koláče, vozí mi úrodu ze zahrádky, takže pak musím do noci zavařovat něco, o co nestojíme. Každá nám napekla několik kilo cukroví, i když jsme předem řekli, že to nechceme. Když mají děti narozeniny, musejí péct dorty ony, já ne… A taky pořád melou, co všechno děti mají umět a co ještě neumějí (nočník, tkaničky).
Může to vypadat, že jsem nevděčná, ale je mi přes třicet, máme tři děti, jsem s nimi doma, každý den vařím, často peču (i cukroví) a manžel si nejradši kupuje oblečení sám. Jemu to taky hodně vadí. Nejdřív jsme se snažili po dobrém dohodnout, co chceme a čím nám opravdu pomůžou, ale nikdy nás moc neposlechly a vždycky přivezly další věci. Už jsme jim několikrát jídlo i koláč vrátili, jednou je muž i s věcmi vyhodil ze dveří (doslova), ale nic nepomáhá. Když to řeknu v nadsázce, tak je nejde ani urazit.
Nejdřív jsem se snažila to brát jako pomoc a dobrou vůli, ale už to nezvládám. Napadá vás nějaké slušné řešení, když s nimi samozřejmě nechceme přerušit styky, jen to dát nějak do normálu? Oba jsme s mužem jedináčci a tchán i můj táta si o tom taky myslí to, co my, ale nic s tím nedělají. Děkuju vám za odpověď, Lucka.
Odpověď
Milá Lucko, to, co ve svém dotazu popisujete, naplňuje definici chování, kterému se říká diktatura dobroty. Diktátorky jsou ve vašem případě velmi blízké osoby - máma a tchyně – a obě vám a manželovi svou nevyžádanou péčí zásadně kazí kvalitu života. Jak se stane, že třicetiletá žena má neustále „za zadkem“ dvě náhradní generálky, které jí řídí chod domácnosti a suplují výchovu dětí? To je jednoduché. Každá životní fáze má svůj začátek a konec. A to platí i pro moment, kdy jsou děti dospělé, mají vyletět z hnízda a rodiče se jim mají stát rovnocenným partnerem. Klíčové slovo je „rovnocenným“, nikoli tím, který ví lépe, co je pro vás dobré.
Ve vašem případě k pomyslné ceremonii dospělosti v jejich hlavách nikdy nedošlo, a ony tak pokračují v péči, jako by vám bylo stále třináct. Nenechte se mýlit, ony samy velmi pravděpodobně uvěřily, že vy a váš manžel jejich starání potřebujete a že bez nich byste nebyli schopni samostatného života. Aspoň ne tak, jak si ho obě dámy představují. A tady leží jádro problému - maminka s tchyní si musí najít nový smysl života a přestat se projektovat do role tzv. helicopter parent. Neboli rodiče, kteří krouží nad svými ratolestmi jako helikoptéra po celý život tak, aby kdykoliv mohli sletět dolů a konat dobro ve prospěch svých dětí.
Trvejte na dodržování postoje - můj domov, moje pravidla.
Co můžete udělat, aby vás nechaly obě matky na pokoji a vy zároveň neměli pocit, že jim ubližujete? Pozvěte je na návštěvu a od samotného začátku nastavte nové role: Začněte tím nejjednodušším: Můj domov, má pravidla. Pokud chcete, aby se nezouvaly, řekněte jim to. Pokud chcete, aby se posadily a nechaly se pohostit, přikažte jim to. Buďte příjemná, ale nekompromisní. Servírujte jídla, která jste si oblíbili s manželem, a ne ta, která vám nosí vaše diktátorky dobroty. Uveďte je do nového uspořádání, ve kterém velíte vy a ony jsou jen na návštěvě. Na návštěvě, kde se cítí příjemně, ale neřídí v ní nic. Ani umývání nádobí.
No a pak si s nimi hezky promluvte. Povězte jim příběh o bobrech. Bobři patří v přírodě k nejstarostlivějším rodičům, kteří vychovávají svá mláďata poměrně dlouho. Jakmile se ale bobřík naučí lovit, rodiče ho nekompromisně vyženou ze své přehrady. Bobřík je chvíli smutný, ale pochopí, že jde o koloběh života, a začne si hledat bobřici a vlastní revír.
Vysvětlete jim, že nevyžádaná péče o vaši rodinu není zdravá, a pokud ani to nezafunguje, přidejte ještě jeden příměr: „Mami, když budeš ve jménu dobroty neustále krmit svého pejska a on ztloustne a onemocní, uvědomíš si, že chorobná přepéče nemusí vést k dobrým výsledkům.“
