Mám ho ráda, ale hnusí se mi jeho dotyky. Je to důvod k rozchodu, nebo to přejde?

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Jsme spolu skoro rok a já nevím, jestli mám ve vztahu pokračovat. Můj partner je moc hodný člověk, pracovitý a vlastně je mi s ním dost dobře. Ale musím říct, že už od začátku to nebyla žádná velká vášeň. Byla jsem asi zamilovaná, tedy aspoň jsem si to myslela. Zpětně bych to zhodnotila tak, že jsem od začátku věděla, že to není ten pravý. Ale říkala jsem si: Přece si nenechám ujít hodného chlapa, co by za to jiná dala, už je mi 35, co když už nikoho nepotkám. Je i hezký, žádný týpek odpudivého vzhledu. Když spolu někam jdeme, ženy po něm koukají. To někdy i trochu žárlím a mám chuť na sex. Jinak ale skoro vůbec. Asi tři měsíce poté, co jsme spolu začali chodit, mi na něm začalo kdeco vadit. Nejdřív jsem si všimla, že srká - kafe, čaj, polívku, špagety. Už dopředu jsem věděla, že to udělá, a měla jsem pocit, že mu snad jednu vrazím. Vím, že je to hnusné, vůbec si to nezaslouží, ale postupně toho bylo víc a víc. Dnes je mi protivné už jen to, když se mě dotkne. On ale pořád nic netuší, zdá se, že si toho nevšiml, a myslí si, že směřujeme ke svatbě. Mám tomu dát ještě šanci, nebo je lepší to skončit, co myslíte? Budu vám vděčná za jakoukoli odpověď, Jindra.

Milá Jindro, existují dvě interpretace toho, co zažíváte. Tedy spíše toho, co se odehrává ve vaší emocionální ulitě. Ta první říká, že jste mladá a ve výběru partnera jste ještě nenašla to, čemu se říká „rozbít bank“. Zkrátka to něco, co si představují dívky již od útlého věku. Ten pocit, že se vedle vás zastaví krásný rytíř na bílém koni, vám se zastaví dech, v břiše začnou poletovat motýlci a vaše srdce se rozbuší vzrušením, jen co svým hlubokým (ale příjemným) hlasem vysloví to, v co jste ani ve snu nedoufala: „Jsi jediná na světě, miluju tě a život bych za tebe dal.“

A teď neromanticky. Prostě už rok chodíte s někým, kdo je „fajn“, ale není to žádné mistrovství světa ve vášni. A tady se v té nejjednodušší interpretaci dostáváme k jádru problému. Vám to „fajn“ prostě nestačí. Srovnáváte své vysněné pocity s těmi skutečnými. Srovnáváte ohnivé pohledy z romantických filmů s těmi, které si vyměňujete vy. A něco vám nesedí. Nevíte přesně co, ale nemá to nic společného s tím, jak by to podle vás mělo vypadat. Nebo spíš, jak byste se chtěla cítit. A to znamená, že to není ono. Uběhl teprve rok a vám už vadí návyky, které by vám měly vadit o mnoho let později.

Řeknu vám to na rovinu. Nejste spokojená se svým výběrem. Máte pocit, že pro vás není dost… a teď je jedno, které přídavné jméno zvolím: charismatický, zajímavý, atraktivní. Prostě to není váš pan Božský a těžko to v pětatřiceti zlomíte tím, že si budete říkat: Vždyť je vlastně fajn a dobře vypadá, tak proč nic moc necítím, proč si ho nevážím?

Možná je to jednodušší, než se na první pohled zdá. Nemáte děti, jste mladá a nevidíte důvod, proč byste si neměla počkat na toho pravého. Jen se vnitřně trochu bojíte a ptáte se sama sebe (a mě tady), jestli nejste náhodou moc nafrněná, vybíravá a jestli chyba není náhodou ve vás.

Asi nejste. Jen jste na celý rok zakonzervovala vztah, o kterém jste už od začátku pochybovala. A jestli pochybujete stále a zhoršuje se to, nedá se tomu pocitu vzdorovat. Mimochodem fakt, že on si myslí, že je všechno v pořádku a vidí se už u oltáře, a přitom vám je protivný do té míry, že je vám nepříjemný pouhý dotek - to o (ne)perspektivě vašeho vztahu hovoří jasně.

A teď ta druhá interpretace. Ta souvisí s možnou úzkostnou poruchou, která ve vás může násobit některé vjemy. Docela trefným příkladem by mohlo být třeba to srkání. A také fakt, že vás to vytáčí tak moc, že říkáte, že byste mu snad jednu vlepila. Těžko usuzovat z pár řádků, které tvoří váš dotaz, ale některé situace se u hypersenzitivních jedinců, trpících jednou z mnoha variant úzkostí, projevují velmi podobně.

Ani ta druhá interpretace bohužel nenabízí o moc optimističtější vývoj. Vaše odpudivé síly jsou tak silné, že hraničí se ztrátou respektu, a vy dokonce nemáte daleko od pohrdání. Jak už jsem říkal, nemáte děti a jediný, komu ublížíte, je váš partner. A i pro něj to bude možná milosrdnější, když konec nastane teď a ne až po svatbě. Jak totiž říkají právníci: Do manželství se vstupuje pouhým slibem, ale rozvádí se jménem republiky.