Lze mít rád všechny děti stejně? Většinou ne, ale téma by mělo zůstat z dobrého důvodu tabu

Některým matkám nebo otcům se sice daří přirozeně, ze srdce a upřímně milovat své děti naprosto stejně, ale nikdy se nedozvíme, kolika doopravdy. Spousta z nás ve skrytu duše některého svého potomka preferuje. Protože jde ale o tabu všech tabu, nepřiznali bychom to ani na mučení. A je to dobře.

Nejde o záležitost „současných zkažených časů“. Naopak, dnes se nad tím aspoň zamýšlíme. V minulosti se to dělo neskrývaně, klasicky se toužilo po synech, za dceru dostala rodička občas i nafackováno. Ani slavná spisovatelka Božena Němcová se nevymanila dobovému přístupu k výchově. Jen má tu smůlu, že se jí kvůli jejímu literárnímu odkazu dodnes šťouráme v soukromí. I ona sama si z dětství nesla štafetu pocitů viny, že zklamala, protože se narodila jako dívka. Podle psychologického pravidla „co na sobě nenávidím, nenávidím u dítěte, které mi to zrcadlí“ v dospělosti protěžovala syny. Když její nejoblíbenější nejstarší patnáctiletý syn Hynek zemřel, přesunula veškerou lásku na mladšího Jarouška. Dora nezdědila ani matčinu krásu, ani její talent. Podobala se otci, po nemoci měla jizvy na těle i obličeji. „Potřebuje nové šaty a prádlo, přijela z venku jako putna silná,“ napsala o ní její matka v jednom ze svých dopisů. Z řádku sálá zklamání a nepřijetí.

„Když označujeme ženy termíny správná nebo dobrá matka, myslíte tím, že splňuje to, co od ní očekává společnost? Nebo opravdový, upřímný cit a postoj k dítěti, který vzniká bez ohledu na požadavky a postoje okolí?“ pokládá řečnickou otázku psycholožka Jana Kučerová.

Spoustu věcí matky dělají ne proto, že je tak cítí, ale mají dojem, že musí, jinak by je okolí rozsápalo. Nejspíš by to udělalo i v případě, kdybyste přiznali, že máte jedno dítě radši. „Jenže máme třeba stejně rádi všechny své sourozence?“ bere si slovo opět psycholožka. „Bez mrknutí oka řekneme: Vždycky jsem si lépe rozuměla s bráchou než ségrou.“ Tohle se bere úplně normálně a nestvůru z nás nikdo nedělá. Z dobrého důvodu to ale musí být u rodičovství jinak. Měli bychom o svých pocitech vědět, ale nedat je dětem najevo, nejspíš bychom jim přivodili celoživotní trauma. Tohle tabu by zkrátka mělo zůstat tabu. Ony bohužel většinou i tak naše nastavení instinktivně cítí a tahle křivda a bolest v nich leží někdy až do konce života.

„Jde o pocity, které si potřebujeme poctivě a upřímně přiznat jen sami sobě. Jako když stojíme nazí před pomyslným zrcadlem. Co předstíráme okolí a že to děláme z dobrého důvodu, je nepodstatné. Pak je důležité zkoumat, co je příčinou, že nám jedno dítě sedí víc. Co spouští naši nelibost v každodenní situaci. Vidíme v synovi jeho otce, který nám ublížil? Cukneme sebou, kdykoliv dcera promluví, protože je podobou celá tchyně, kterou nemusíme? Je celá naše rodina introvertní, ale jeden potomek chytil po bůhví kom extrémně extrovertní společenskou povahu, pusu nezavře a tím nás vyčerpává a připadá nám otravný? To vše je lidské, není třeba si to vyčítat. Často se stane, že když zjistíte, kde je kořen vaší nižší náklonnosti, přirozeně se zvýší.

Samostatnou kapitolou jsou rodiny, kdy je jeden sourozenec zdravý a druhý má zdravotní problémy. Logicky se na toho se zdravotním handicapem upne pozornost a spotřebuje většinu mentální kapacity dospělých okolo něj. Protože rodiny s děti se zdravotním handicapem otcové opouštějí tak často, že se to už bere skoro jako norma, matky, které zůstávají, nikdo zrovna dvakrát nelituje a jedou za hranice svých sil. Od zdravého sourozence se čeká, že vše pochopí a nebude přidělávat starosti. „Ze zkušenosti vím, že matky mívají sklon více ochraňovat nemocné dítě, ačkoli vnitřně mají raději to zdravé. A když si to uvědomí, snaží se to obvykle potlačit a zdravého syna či dceru upozaďují. Nepřipadá jim fér, že to nemocné nemělo tolik štěstí jako to zdravé, a chtějí to nějak vyrovnat,“ říká psycholožka. Dodává, že tato situace je pro všechny zúčastněné tak křehká a náročná, že nikdo, kdo podobnou neprošel, by neměl rodiče hodnotit. S rodiči by měli pracovat odborníci, ne laický soudní dvůr příbuzenstva, kolegyň a sousedek.