Jsi stejná jako ségra! A proč nejsi jako táta? Když vás ostatní soudí podle příbuzných

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jedno staré a pravdivé doporučení praví: Na řeči druhých nedej, tvoje účty za tebe platit nebudou. Jenže umění ignorovat srovnávání a hodnocení podle rodinných příslušníků se jednodušeji na venek předstírá, než v reálu praktikuje. Roli hraje míra našeho sebevědomí, věk i zkušenost, ale rozhodně to člověka v životě dost otravuje.

Zvolit si pro život stejný obor, jako má rodič, má řadu výhod, ale i záporů. Výhodou je, že znáte z daného oboru nejen pozlátko, ale i jeho záporné stránky. Máte se s kým poradit. A také nebuďme pokrytci – komu jinému by měl rodič předat svoje zkušenosti, finty, kontakty než potomkům. Záporem je ovšem nesnesitelné a nesmyslné srovnávání a kecy o protekci. Své o tom mohou vyprávět děti herců. Lékařské univerzity nebo právnické fakulty jsou také plné synů a dcer doktorů a advokátů, ale na potomky umělců je tak nějak víc vidět.

Nedávno si jedna mladá, začínající herečka, dcera známého herce, ověřila, zač je toho loket být v Česku upřímný. Na svém profilu na sociálních sítích si povzdechla, jak ji mrzí, že ji nikdo nezve na castingy. Nelitovala se, jen konstatovala, a navíc zmínila, že rozhodně nesedí doma s rukama v klíně, ale chodí na brigády. Její příspěvek se dočkal masivního hejtování. Lidé, kteří ji neznají ani ji nikdy neviděli hrát v divadle, kde je podle kritiků velmi dobrá, se do ní pustili jako sršni. Slečna se dozvěděla (jméno vám neprozradíme, protože nechceme tu pitomou kauzu přiživovat), že je protekční nula. Že talent není dědičný, že všeobecně spratkové z hereckých rodin zabírají talenty těm z nehereckých.

Není to fér, každý má svoji cestu – někdo raketově vystřelí nahoru už v mládí, jiný se dopracuje úspěchu ke čtyřicítce. Každopádně, pokud kráčíte v šlépějích rodičů – ať už jako herci, lékárníci, učitelé nebo statistici - počítejte s tím, že váš úspěch bude velmi často přičítán protekci a tlačence a neúspěch vaší blbosti a neschopnosti.

„Mám o čtrnáct let starší sestru Markétu. Z toho vyplynulo, že jsme obě vyrůstaly jako jedináčci,“ nakusuje téma z jiného soudku Karolína. „Rozumět jsme si začaly, až když mi bylo tak třicet. Teprve tehdy se ten obří věkový rozdíl vyrovnal,“ přiznává. I proto jí připadá absurdní, že je i po dvaceti letech spojovaná s prvním pokusem své sestry o svatbu. „Byla jsem dítě, ale dodnes se to za mnou táhne jak papírový ocas od draka,“ říká s dodatkem, že sice když nejde o zdraví, nejde o nic, ale i tak je to nepříjemné.

Co se tedy stalo? To co ve filmech vypadá jako vtipná zápletka. Markéta se po sedmi letech chození se spolužákem z gymplu měla vdávat a ženich se na svatbu nedostavil. „Podrobnosti jsem se dozvěděla až později,“ vysvětluje Karolína, ale tehdy prý v rodném městě na vždycky ztratila svoji identitu. „Od té doby nejsem Karolína, ale i po těch letech ségra té, které zdrhnul chlap. A Markétě to také neustále někdo připomíná i když už má dávno svoji novou rodinu. Ženich , který se projevil jako zbabělec, je v pohodě. Jeho si do huby nikdo nikdy nebral, to mi přijde nespravedlivé nejvíc,“ uzavírá svůj příběh.

Veronika se zase svezla s jedním těžkým obdobím svého otce. „V roce 2011, když byla v Česku krize, tátovi zkrachovalo podnikání. Mně bylo třináct. Že se něco děje, jsem tušila už předtím. Rodiče byli strašně nervózní, snažili se přede mnou to neventilovat, ale bylo strašné dusno, to v pubertě nepřehlédnete. Táta nesl konec své firmy strašně špatně, střídal nálady a přejídal se, takže i hodně přibral. Máma se zaťatými zuby chodila do práce a snažila se doma vyrábět pohodu na sílu.

No a já dostávala ve škole čočku od některých spolužáků, kteří papouškovali, co pochytili doma. Že jsou podnikatelé zloději. Že je táta lempl, který se neměl do podnikání vůbec montovat. Nebo že si určitě ulil prachy a teď dělá chudáka.“ Dopadlo to tak, že prodali auto i dům, rodina šla do pronájmu. „Dnes to beru jako školu života, ale v těch třinácti jsem peklo nálepkování od lidí, kteří o mém tátovi nevěděli nic, sami nikdy nepodnikali, zvládala hrozně špatně. Táta se dokázal znovu postavit na nohy, ale ten úšklebek - dcera zkrachovalce - se občas vynoří. Odpouštím, ale nezapomínám, kdo měl potřebu si plivnout,“ uzavírá téma o rodinných provázanostech Veronika.