Jedno dítě na měsíc na Kanáry, jiné sotva na tábor. Jak zvládáme rozdíly v bohatství

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

I v kouzelném seriálu Bylo nás pět, natočeném v roce 1994, je Otakárek, synek z továrnické rodiny, znázorněný – trochu socialisticky – jako nesympatický, obézní podrazáček, který se lepí na obyčejné kluky, protože se s francouzskou vychovatelkou nudí. Naopak Pepek Zilvar z chudobince, jenž roste jako dříví v lese jen s otcem alkoholikem, je pojednán jako milý sympatický teenager. Jak se vlastně s dětmi doma bavíme o rozevřených sociálních nůžkách?

Začínají prázdniny. Pro některé dítě je samozřejmostí, že pojede na měsíc do apartmánu svých rodičů na Kanárské ostrovy a pak se ještě vydají do rakouských hor. Jiná rodina se horkotěžko skládala na jeden tábor. Otázka zní, bavíme se s dětmi i o těchto rozdílech? Tolik horem dolem omílaná finanční gramotnost se podle dětských psychologů netýká jen informací o spoření a utrácení, úrocích na bankovních účtech nebo chytrém investování. Patří do ní i formování postojů dítěte k finanční situaci vlastní rodiny i k materiálně chudším nebo bohatším kamarádům a spolužákům v útlém věku.

„Strašně se mi líbilo, že se Ondra myje u pumpy na dvoře a že si může, když prší, pouštět v lavoru lodičky hned u postele,“ vzpomíná Petr na svého dětského kamaráda. Zatímco on sám, jako syn právníka, žil v Berouně v „nudné“ vilové čtvrti, Ondra přespával přechodně nějakou dobu s maminkou v chatičce v zahrádkářské kolonii. Petr samozřejmě nevnímal ani nechápal souvislost, že se Ondřej ve skutečnosti ocitnul s maminkou ve složité životní situaci, když je opustil otec. Matka zůstala bez prostředků, příbuzné, kteří by pomohli, neměla a chatku rodině samoživitelky zdarma půjčili známí, aby snáz dala dohromady peníze na kauci na normální pronájem. Zatímco se matka děsila, že ji bude otravovat sociálka, syn byl v pohodě a nouzový příbytek si s kamarádem užíval. Mimo jiné i proto, že rodiče z obou stran nechali jejich přátelství plynout a nepřenášeli na ně nějaké své postoje.

Žádné dítě se nerodí se skličujícím pocitem, že je „socka“, nebo s potřebou se vytahovat, podotýkají psychologové. Způsob, jakým žije jeho rodina, bere jednoduše jako normu. Pokud cítí dostatek lásky, bezpečí, pozornosti, nic mu nechybí. Napodobuje rodiče, přejímá jejich postoje a to, co slýchá a pozoruje, doma bere jako jedinou pravdu světa. První zjištění rozdílů a otázky „proč nemáme zahradu jako Péťa“ nebo „Julie bydlí s tátou, mámou a bráchou v bytě s jedním pokojem“ přichází ve chvíli, kdy začnou vnímat, že jedna realita ani pravda neexistuje. Zatím v tom ale není hodnocení ani odsudek, jde o objevy odlišnosti světa.

Gabriela si zase zažila, co znamená být dcerou bohatého „nepřítele“, což ji dnes s odstupem připadá překvapující, protože je z generace, kterou socialismus ani neoblízl. Gabriela žila v místě, kde firma jejího otce zaměstnávala půlku města. Rodiče ji sice mohli poslat do sousedního města na česko–anglickou soukromou školu. Odmítli s tím, že nechtějí, aby se odmala pohybovala v akváriu. Doslova řekli: „Nechceme, aby od dětství chodila do institucí, před kterou parkují samé audiny. Ať je mezi dětmi z běžných rodin.“ Všechno běželo v klidu do roku 2010, kdy jí bylo 12 let. Vypukla nejen její puberta, ale i finanční krize. Její otec musel propouštět zaměstnance a mezi nimi byli i rodiče Gabrieliných spolužáků. „Doma se o ničem jiném nemluvilo. Táta je sociálně založený. Skoro nespal, pořád s mámou řešili, jestli propustit toho, kdo je sice dobrý, ale ještě mladý a má šanci se na krizovém pracovním trhu uchytit. Nebo někoho, kdo je horší, ale má pět let před důchodem a nejspíš by se neuchytil. Ve škole jsem naopak poslouchala, jaký je hajzl a že ničí lidi. Bylo mi to líto, obhajovala jsem ho, dokonce se i poprala. Spolužáci, kteří mi předtím asi i trochu záviděli, mě v té době trestali tím, že mne jako zbohatlici vyloučili z kolektivu. Nebavili se se mnou. Zbyly mi dvě kamarádky.“ Dnes s odstupem vnímá tuto „lekci“ jako posilující a na spolužáky se nezlobí – celou tu situaci vnímá jako selhání jejich rodičů. Určitě má podle ní česká společnost ještě na čem zapracovat.

Umíte ohlídat své finance? Udělejte si test pro žáky základní školy!