Článek
Na adresu jakztohoven@firma.seznam.cz přišel následující e-mail:
Vážený pane Frunci,
zajímá mě, co si myslíte. Syn si našel milenku a po deseti letech manželství se rozvedl. Pro mě a pro manžela to byla hrozná rána, ještě jsme se z toho nesebrali, jsou to dva roky a pořád jsme z toho na prášky. Snacha se zhroutila, vnoučata jsou ve střídavce. Snachu máme rádi, normálně se s ní dál vídáme, snažíme se jí hodně pomáhat a za syna se vlastně stydíme.
Syn se s milenkou oženil (na svatbě jsme nebyli) a naprosto samozřejmě k nám začal chodit s ní i s jejími dvěma dětmi na návštěvu. A automaticky očekává, že je přijmeme, jako by se nic nestalo. Syn je syn, je to jeho život, tak ho nevyhazujeme, máme ho pořád rádi, i když se na něj fakt zlobíme a dáváme mu to najevo, ale novou snachu rádi nemáme. A vadí nám i její děti. Víme, že ty děti za nic nemůžou, chováme se k nim opravdu dobře, dáváme si na tom záležet, usmíváme se, jsme srdeční, dáváme jim různé maličkosti, ale prostě to jsou cizí děti a tak to taky zůstane.
Vždycky po jejich odchodu jsme s manželem úplně vyčerpaní, jak se snažíme celou dobu neudělat nic špatně, pak tady spolu sedíme a nadáváme. Jasně jsme synovi řekli, že hlídat budeme jen naše vnoučata, jezdit s nimi na dovolenou, kupovat dražší dárky atd. Syn se naštval a nechápe to, prý je to teď jeho nová rodina, a tak to máme brát, prý jeho vyženěné děti jsou šťastné, že mají novou babičku a dědečka! My je ale nechceme, ani tu ženu, už si na ně nechceme zvykat ani je mít rádi. Co když se zase rozvede a půjde o dům dál? My přece máme taky city! Sice se to už nedá napravit, ale kde jsme udělali ve výchově chybu? Pořád se tím trápíme. Děkuju. Věra (67)
Patchworkové rodiny si musí nastavit svá vlastní pravidlaFoto: New Africa, Shutterstock.com
Dobrý den, Věro,
moc si vážím jak vašeho dotazu, tak vaší upřímnosti a otevřenosti. Váš dotaz mi přijde opravdu důležitý. Slyším v něm hned několik témat: téma tzv. patchworkových (slepených) rodin, kdy se dávají dohromady lidé, kteří už mají děti z předchozích vztahů. Téma vztahu k přiženěným, nevlastním dětem. Téma rodičů, kteří jsou postaveni před rozhodnutí svých dětí, se kterým nesouhlasí. A v neposlední řadě téma citů, které člověk chová i k partnerům a rodinám svých dětí a o které přichází jejich rozhodnutím.
Je toho hodně a mohli bychom u čaje nad těmito tématy sedět nejeden večer, možná vydat knihu nebo dvě, možná bychom stejně všechny odpovědi nenašli. Pokusím se říct alespoň pár vět, na které tu máme prostor a které jsou za mě důležité.
Jednak dnešní svět je opravdu jiný, než býval, a nikdy už se nevrátíme zpět. Lidé už spolu často nežijí celý život a střídají partnery. A děti tak často žijí ve střídavé péči. Je to svět, na který je potřeba si pozvolna zvykat. Proto je něco, co se děje u Vás, poměrně rozšířené všeobecně. Určitě to není konec všeho, i když se to tak může zprvu zdát.
Důležité mi přijde říct, že vaše city a vaše láska jsou vaše, můžete se tedy o nich rozhodovat sama s manželem. Není potřeba milovat synovu partnerku nebo partnerky. Pokud je vám vaše bývalá snacha sympatická, je to váš vzájemný vztah a pouto. Jste možná přátelé, máte se rády a tak to může zůstat. Záleží jen na vás, máte se snachou svůj vlastní vztah a ten můžete rozšiřovat a dál prožívat. Přijde mi od vás odvážné, jak jste se zachovali, někteří rodiče se po podobné situaci tak stydí, že snachu začnou ignorovat, přehlížet a ukončí vztah. Pokud je vám s ní a s vnoučaty dobře, můžete dál svůj vztah zachovat, nehledě na syna. Už je velký, není vaše povinnost papouškovat jeho názory nebo ho ve všem za každou cenu podporovat.
Je taky potřeba říct, že celá situace je pořád dost nová. I po dvou letech, pokud jde o vtahy s dětmi, jsou takové změny stále velmi živé. Uvidíte, že během pár let si to pozvolna sedne. Vím, že je někdy těžké vydržet, ale toto chce prostě čas.
Za třetí – myslím, že nemusíte se synovým rozhodnutím souhlasit. Ani se vám nemusí líbit jeho partnerka. Ale opět – uvidíte časem, třeba je taky fajn, jen vám zatím moc připomíná, jak moc se vám nelíbí synovo rozhodnutí. Ale pokud vám sympatická není a nebude, myslím, že je i v pořádku se postupně nepřetvářet a se synem si nějak nastavit hranice. Chci ji vídat? Nechci? Jak často? Uvidíte, že se vám s manželem uleví, když nebudete nadávat, až když odejdou, ale třeba aspoň částečně a pozvolna řeknete synovi, co cítíte. Třeba i o studu, který ve vás je. On své chování nezmění, ale vám se uleví, protože budete moct být lépe sama se sebou.
Přeji hodně štěstí.
