Jak vytvořit dobrý domov po rozvodu. Sešívaná rodina není ideál, ale stále je to rodina

Nejrůznější statistiky a průzkumy udávají odlišná čísla, ale obecně lze říct, že se rozvodovost už roky pohybuje někde mezi 40 a 50 procenty, tedy až polovina manželství končí krachem. Do těchto statistik samozřejmě nejsou započítány vztahy lidí žijících „na hromádce“, ale dá se očekávat, že v jejich případě to bude podobné.

A jak některé rodiny zanikají, tak vznikají i nové – smíšené neboli patchworkové, někdy se jim říká také sešívané. A právě tyto výrazy dokonale vystihují, jak to s takovými rodinami je. Představte si patchworkovou deku: když se vyberou vhodné látky a vzory a správně se poskládají, může z toho být dokonalý bytový doplněk. Výroba je sice velice pracná, ale zato bude domov zdobit klidně až do vaší smrti. Ale když se výběr použitých materiálů odbyde nebo nepovede, nejspíš deku rychle vyhodíte. A přesně tak je to i se sešívanými rodinami.

Je to jako s většinou věcí v životě. Jestli má výsledek za něco stát, zpravidla je nutné vynaložit určité úsilí – a obvykle ne malé. „Pokud si přejete, aby taková rodina fungovala, doopravdy to vyžaduje velkou míru trpělivosti a schopnosti komunikovat, oplývat vysokou emoční i vztahovou inteligencí,“ říká životní koučka Lenka Procházka, která sama v patchworkové rodině žije. Neobejdete se ani bez notné dávky tolerance, schopnosti vytvářet kompromisy a umění ustoupit a přitom musíte vědět, kde jsou hranice, přes které jít nelze.

Nejsložitější to bývá na začátku, když se nově vzniklé rodiny sžívají. „Myslím, že lidé mají pocit, že teď to bude jiné, ale jen málokdy si uvědomují, co všechno to obnáší. A pak nejsou připraveni na to, jak intenzivní a emočně náročné to může být,“ tvrdí kanadská rodinná poradkyně Megan Vandersluys. Jakým úskalím musí čelit sešívané rodiny?

Smíchají se zvyklosti a návyky několika různých rodin a byl by zázrak, kdyby byly shodné. Naopak – vzniká mišmaš výchovných praktik, zásad, nejrůznějších rodinných rituálů, povahových rysů, životního tempa a podobně. „V takové rodině tak zcela přirozeně vznikají konfliktní situace,“ potvrzuje Lenka Procházka.

Týkají se všeho možného, ale nejčastěji výchovy. Co se dětem v jaké rodině dovoluje, zakazuje, co se od nich vyžaduje a nad čím se naopak mává rukou… Pro nezúčastněné to mohou být malichernosti (u vás chodí spát děti v osm, u nás v půl deváté), ale představte si, jaké to asi je, když se jich dá dohromady celá kupa. Na to jednoduše sedí známé pořekadlo „stokrát nic umořilo vola“.

Jediná cesta je v tomto případě dokonale zvládnutá komunikace mezi dospělými a vytvoření systému, který je snesitelný pro všechny zúčastněné. V něčem bude muset ustoupit každý! Ideální je, když všude panují téměř stejná pravidla a zvyklosti. Možná je i varianta, že to v každé rodině funguje trochu jinak (děti to rychle pochopí), ale rozdíly se nesmějí týkat zásadních věcí: jde třeba o postoj ke škole a vzdělávání či způsob trestání.

A také musejí být všichni dospělí smířeni s tím, že každá rodina funguje trochu jinak. Jakmile se toto téma přesune do hádek a vět typu „tatínek vám dovoluje moc sladkostí, ale tím vám jen ubližuje a ničí zdraví“ nebo „no jo, maminka je na vás zbytečně přísná, tady si užijete víc, tady vám nikdo počítač zakazovat nebude“, je to cesta ke zkáze.

Aby se všichni cítili pohodlně, je nutné přistupovat ke všem dětem stejně – ať už jsou vlastní, nebo nevlastní. Jenže to bývá mnohdy nesmírně těžké. A často ani ne v tom smyslu, že by lidé měli tendence svoje biologické potomky zvýhodňovat, ale spíš naopak. Často jsou tvrdší a přísnější na vlastní, protože mají strach, aby je neupřednostňovali. Houknout na vlastního je přirozená věc, ale usměrnit „cizí“ dítě? Obavy z vět typu „stejně nejsi moje máma“ bývají obrovské – a oprávněné.

Tady je dobré vsadit na trpělivost, čas většinou mnoho hran obrousí. A také na jednotnost všech zúčastněných dospělých. Důležité také je podporovat partnera, který se stal nevlastním rodičem vašich dětí. Alespoň zpočátku mu buďte nablízku a nevystavujte ho situacím, kdy bude na vlastní i nevlastní potomky zcela sám. Vztahy je potřeba postupně budovat, nevznikají ze dne na den!

Je tak lákavé vrhnout se do soutěže, koho mají děti radši, která maminka je hodnější a s kterým tatínkem je větší legrace. Je to ale jen cesta do pekla, která nikomu nepomůže, naopak všem ublíží. Pochroumané sebevědomí (které bývá často důsledkem rozchodu) tímhle neopravíte, soupeřením se jen vyčerpáte. A děti? Nutíte je vybírat si mezi těmi, které milují, tajit emoce a pocity (nemůžu říct tátovi, jak skvěle jsem se měl s mámou, protože by ho to mrzelo). Ve výsledku v nich vyvoláváte pocity viny a výčitky svědomí za to, že jsou spokojené.

Když to všechno ustojíte a zvládnete, může mít život v sešívané rodině řadu výhod:

Co by rodiče měli vědět, než začnou uvažovat o rozvodu?