Jak se doopravdy žije dětem s partnery svých matek a otců? Často si v sobě nesou pocit křivdy

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Populární americká spisovatelka Betty MacDonald se s tím nemazala. Její dcery Anka a Janka měly těsně před pubertou, což je podle psychologů nejcitlivější věk k podobným akcím. Podle Pauly Becker, autorky životopisu Hledání Betty MacDonald, svého nového partnera Dona jednoho dne prostě přivedla domů a dětem oznámila: „Toto je můj nový muž a odteď s námi bude bydlet.“ O tom, jak se dcery adaptovaly na člověka, který jim nabořil zavedené pořádky, se s nimi pak nikdy nebavila. Každopádně Anka i Janka se velmi brzy provdaly…

Do života dnes čtyřicetileté Gábiny vstoupil otčím Ota, když jí bylo necelých deset a sestře Markétě osm let. „Ota je tři roky po smrti. Když se dnes společně sejdeme u mámy a vzpomínáme na staré časy, připadám si, že je každá z nás trávila někde jinde. Máma tvrdí, jak to s ním bylo fajn. Jak se nám věnoval a že nebýt jeho, nebydlí ve svém,“ vypráví Gábina. „Ségra říká, že byl někdy zvláštní, ale kdo není. Podle ní s ním nebyla nuda. Já ho, i když o mrtvých jen dobře, dodnes vnímám, že jsem ho jediná prokoukla. Úzce zaměřený člověk bez tolerance, se kterým byla pohoda, jen když jste s ním souhlasili a dělali věci, jak on chtěl a považoval za správné. Určitě jsme si s ním materiálně pomohly, to rozhodně. Co se týče věnování se, tak ano, ovšem v tom, co bavilo jeho.“

Ota byl podle Gábiny náruživý sportovec, který uznával zase jen sportovce. Pohybově nadaná Markéta jeho kritéria splňovala. Chodili spolu běhat i na dlouhé štreky na kole, tím se dost sblížili. „Já jsem toužila být zalezlá a číst si a kreslit. Pro něj jsem tak byla ‚líný pekáč‘, jejž je potřeba rozpohybovat.

Když se přede mnou řekne aktivní trávení volného času, mám osypky. Víkend, kdy se nejezdilo na kole, nešlapala túra nebo něco podobného. byl promrhaný. Dnes chápu, že si sportem ventiloval svůj stres, ale já prostě byla jiný druh, což nesnesl.“ Gábina s ním žila pod jednou střechou do maturity a pak si hned našla podnájem. „Staral se o nás, ale také mi zadělal na dost mindráků. Máma to neviděla nebo nechtěla. Mezi sebou to měli možná fajn, ale po mně nikdo nemůže chtít, abych tvrdila, že jsem ho přijala a že mi zpříjemnil dětství.“

Nový partner matky dnes šestatřicetileté Veroniky byl o sedmnáct let starší než její matka. „Bylo mi jedenáct a moje první reakce na Míru byla: „No mami, takový dědek!“ vzpomíná dnes s úsměvem. Míru, na rozdíl od Betty MacDonald, matka Veronice a jejímu o tři roky mladšímu bratru Tomášovi „dávkovala“ postupně, než se k nim natrvalo přestěhoval. „Mě vlastně, když to zpětně hodnotím, nijak nenadchl, ale ani nevadil. Vycházeli jsme spolu. Byla jsem introvert, ponořený do sebe, a on se naštěstí nechtěl do mého světa moc nabourávat. Bráchovi mužský element asi dost chyběl, po počátečním oťukávání ho pak bezmezně přijal.“ Přesto i Veronika přiznává, že ho jako cizorodý prvek a narušení soukromí cítila až do dospělosti. Mámě to ale nikdy naplno neřekla. „Naprosto respektuju, že měla právo na štěstí a nechtěla být celý život bez muže. Sama pevně doufám, že své děti zvykání na někoho jiného nevystavím. Není to taková pohoda, jak se prezentuje,“ uzavírá Veronika.

„Nedá se paušalizovat, jde o individuální případy. Hlavní je nešponovat atmosféru doma ještě víc,“ říká psycholožka Jana Markvartová. „Především puberťák toho ale často není schopný. A když svoje antipatie ovládá silou, zpravidla se to projeví jinde a jinak. Onemocní, stresy zajídá a tloustne, ventiluje se zlobením ve škole.“ Odejít nemůže, ale může hledat záchytné body jinde v rodině. Někdy se semknou sourozenci, často sehrají důležitou roli „záchranářů“ v kritickém období prarodiče. V krajních případech tu je i linka bezpečí. V dospělosti pak je podle psycholožky nejtěžší úkol rodičům odpustit to, co z našeho pohledu v našem dětství kazili. Brát je tak, že dělali, co mohli a jak si mysleli, že je to nejlepší. Lépe to neuměli.