Dvě nejhloupější otázky na světě? Kdy budeš mít dítě a kdy budeš babička

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Co je to vlastně soukromí? Stejně jako štěstí - muška jenom zlatá? Podle právníka Daniela J. Solova, autora knihy Není co skrývat: Falešný kompromis mezi soukromím a bezpečností, zní definice takto: „Soukromí je stav, kdy si my sami řídíme, co se o nás kdo dozví. Mimoto nestrpíme, aby nám kdekdo mluvil do některých rozhodnutí, nebo dokonce rozhodoval za nás.“ Pěkné, že?

Proč ale probůh všechny zajímá zrovna to mateřství a babičkovství? Podle psycholožky Petry Skřivánkové proto, že jde o univerzální a nejosobnější ženské téma. Týká se všech bez ohledu na jejich sociální postavení, kariéru, vzdělání a inteligenci. Porodit může teoreticky skoro každá a dobrou (ale i špatnou) matkou může být stejně tak uklízečka jako europoslankyně. Obě sice mají rozdílné materiální podmínky, ale zrovna v rodičovství stojí nad majetky láska, citové nastavení, intuice a oddanost své mateřské roli.

„Všichni jsme něčí děti a velká část rodiči. Toto nám dává mylný pocit kompetence se k tomu vyjadřovat i u druhých,“ vysvětluje psycholožka. K tomu ještě přistupuje únik od vlastní reality. Tím, že řeším, kdy bude matkou kolegyně, jestli osmatřicetileté švagrové neujel vlak a proč sousedka ještě nemá vnoučata, i když vychovala čtyři syny, odvracíme pozornost od sebe. Osudy druhých, které se nám – ať už objektivně, nebo subjektivně – jeví horší než naše, nám přináší úlevný pocit. Hobby řešit druhé mají nejčastěji ti, kteří jsou nespokojení. Je to pro ně únik od nepříjemnějšího a pracnějšího zametání si před svým prahem.

Když tedy všechno takhle dobře víme, co nám brání odpálit zvědavce jednoznačným „Nechci o tom mluvit“? Souběh několika věcí. Jednak je to naše vnitřní nejistota. Otázka mateřství i babičkovství skutečně brnká na naše citlivé místo, i když se navenek tváříme, že ne. Pak je to nepříjemnost celé situace, když svým mlčením okolí dráždíme k ještě větší zvědavosti. „Drbny ani nevychované zvědavce nepřevychováte. Jediné, co můžete změnit, je svůj vlastní postoj,“ říká psycholožka sice stokrát omletou, ale stále platnou pravdu.

Caitlin Moran je dlouholetá britská novinářka, spisovatelka i matka dvou dcer. Ve svých knihách píše, že ona sama přišla až metodou pokus omyl k tomu, že by se ženy měly vnitřně držet tří bodů. První: opakovat si: „Nejsem povinná mít dítě. Zejména pak ne kvůli demografii. To, že chybí daňoví poplatníci, vojáci nebo přispěvatelé na penze, není můj job.“ Druhý: „Nejsem povinná vnoučetem obšťastnit rodiče ani jim vyplnit jejich prázdné hnízdo.“ Třetí: Žena mateřstvím hodně získá a dozraje. Ale není to nic, co by nemohla získat i jinak, i když třeba pomaleji a oklikou. Nejlepší totiž na tom všem je, že se skutečně nemusíte nikdy a před nikým obhajovat. Váš život, vaše tělo, (ne)mateřství. Nebabičky jsou na tom nejlépe. S úsměvech na rtech prostě řeknou: „Jó vážení, o tom já nerozhoduji.“