Článek
Na e-mail vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:
Dobrý den, ještě před pár dny jsem si myslela, že žiju ve spokojeném manželství, které trvá již 43 let. Nedávno se mi dcera ve svých 42 letech svěřila, že ji manžel jako dítě zneužíval. V jedné vteřině se mi zhroutil svět. Neměla jsem o tom ani ponětí. Jak se s tím vyrovnat na prahu důchodového věku a po 45 letech soužití v poklidném vztahu? Jsem zoufalá. Marie
Odpověď
Dobrý den, paní Marie… Je potřeba se připravit na to, že s tím, co vás nyní v životě potkalo, se nikdy vyrovnat nedá. Ba co hůř, vaše nejbližší rodinné vztahy už navždy zůstanou poznamenány tímto bolestným dědictvím minulosti. Toliko k úvodu, nyní k praktickému postupu, jak dál. Ačkoliv jistě prožíváte nesmírně trýznivé období, nemůžete se vyhnout zásadnímu dilematu:
- A) Zůstat pasivním příjemcem informací a situaci pouze sledovat.
Nechci působit cynicky nebo míru vaší rodinné tragédie zlehčovat, ale vaše dcera je dospělá, váš manžel rovněž. Záleží na nich, jak hodlají situaci řešit, nebo neřešit. A je zcela legitimní zaujmout postoj: Jsem zde, naslouchám, jsem připravena vám oběma i nějak pomoci (pakliže si o pomoc konkrétně řeknete), ale víc dělat nechci a ani nemohu. To, co se mezi vámi stalo, je vaše věc. Nezapomínejte, že prvním, koho musíte chránit, jste vy sama. Cítíte-li se silná, je možné „skočit do vody“ pro tonoucí příbuzné. Nemáte-li dostatek sil a odhodlání, nikam neskákejte, „zabije“ vás to a ničemu tím nepomůžete.
- B) Pokusit se aktivně něco dělat.
Je zde také druhá možnost – aktivně se v celé věci angažovat. V takovém případě je ale nutné si sama pro sebe přesně definovat, co vlastně chcete dělat, jak dlouho, jakými prostředky a proč. A pochopitelně se ptát sama sebe, jestli na takové konání máte ve svém věku ještě sílu, jak fyzickou (s ohledem na váš zdravotní stav), tak psychickou (protože emocionální vypětí se bude zákonitě pouze stupňovat). Ale ať už se rozhodnete jakkoli, věřte mi, že nemá smysl podnikat nic, pakliže nemáte již na počátku alespoň přibližnou představu, co by mělo vaše úsilí završit. Zní to asi zvláštně, ale již na samotném začátku je potřeba vědět, kdy skončit.
Ptala jste se, jak se vyrovnat s tímto šokujícím zjištěním? Moje rada je následující. Buďte aktivní, udělejte maximum, co je ve vašich silách, abyste s pomocí dcery (případně odborné právní pomoci) celou věc zdokumentovala a předložila policii, případně soudní instanci. Udělejte maximum, aby se váš manžel zodpovídal za svinstvo, kterého se dopustil, případně dopouštěl. Udělejte maximum, abyste nyní, když víte a můžete, nezavírala oči před skutečností, kterou jste tehdy vidět nemusela (třeba ani nemohla), ale dnes už víte a mlčet byste neměla. S úctou a přáním všeho dobrého Samuel Kaufman
