Nevyžádané rady nikoho nezajímají. Proč má tolik lidí potřebu mluvit druhým do života?

Dítě staví věž z kostek a vy vidíte, jak se mu kymácí základ. Co uděláte? Poradíte, jak to dělat lépe? Dceru už potřetí opustil partner i s jejími úsporami. Pokusíte se jí v rámci utěšování předat svou životní zkušenost? Mladí přijedou i s miminkem a vám se zdá, že je vnouče moc navlečené. Sdělíte snaše z pozice zkušené matky svůj názor?

S radami je to ošemetné. Radící má pocit, že pomáhá. Ale ne vždy je o jeho rady zájem. Kdy poradit a kdy nechat vaše blízké udělat třeba chybu, hlavně si ale projít vlastní zkušeností?

Podle psychoterapeuta Luciana Kantora je důležité, aby byla rada formulována způsobem, který vede k jejímu přijetí: „Pokud vyznívá jako poučování, bývá přijata málokdy. Dobrá rada v sobě nese životní moudro, pochopení některých hlubších principů života, nikoli informaci dohledatelnou ve vyhledávačích. Dobrou radu může člověk pochopit až po letech, kdežto spoustu informací časem zapomene.“

Speciální pedagog a psycholog Jan Šikl zdůrazňuje, že je především třeba, aby o radu někdo stál: „Skutečná rada je v pohádce obklopena příběhem a cesta k ní je často plná překážek. Ale je to právě ten kontext, který ji dělá adresnou a osobní. Radě musí předcházet autentická bezradnost, nevědění, hledání.“

Víte, kvůli čemu se lidé nejčastěji hádají?

Dávat rady je obecně vnímáno jako způsob, jak dokázat sobě i ostatním, že jste chytřejší a informovanější. Pravdou je, že říkat druhým lidem, co mají dělat, polechtá ego.

Jan Šikl to potvrzuje: „Vědět a radit je slastné. Je v tom dominance. Jsme ti vědoucí a radou se ujišťujeme, že my víme. Ale jsou samozřejmě i přirozené situace v životě, kdy je rada zcela na místě, například během výchovy dětí a podobně.“

Lucian Kantor se domnívá, že někomu poradit, není otázkou práva, ale odvahy a upřímnosti: „Chcete-li někomu radit, měli byste se smířit s tím, že vaše rada nebude přijata. Zároveň by měla vyjadřovat opravdový zájem. Je-li vaším cílem něčí blaho a ne uspokojení ega, určitě svůj pohled vyjádřete. A vyvaroval bych se poučování nebo rad v situaci, kdy je již nelze zakomponovat do probíhajícího procesu.“

A tady přichází ona ošemetnost. Protože nasbírat vlastní zkušenosti potřebuje každý, a ač je dobrá rada nad zlato, tak také chybami se člověk učí. Můžete mít pocit, že vaše rada je skvělá, pomůže předejít karambolu a podobně, ale nemusíte se setkat s pozitivní odezvou.

Lucian Kantor říká, že běžný život je jako duha a komunikace má mnoho vrstev, v jedné sdělujeme obsah a jinou vrstvou ho poupravujeme či dokonce popíráme. A tak se může stát, že děda chce vnukovi předat životní moudro, ale ego převáží a vyzní to jako poučování.

„Myslím, že nejlepším způsobem, jak předat zkušenost, je ukázat, jak to dělám já, bez apelu, že to musí dělat stejně. Vzbudit zájem a inspirovat ve stylu: když tě pozoruju, jak zatloukáš hřebíky, tak si vzpomínám na dobu, kdy jsem to dělal podobně jako ty a často se praštil do nehtu, a dost to bolelo. Jestli chceš, ukážu ti fígl, který jsem se naučil. A poté nechat na osloveném, zda o ten fígl stojí.“

Pokud je vaše předání zkušenosti vyžádáno, je rada podle Jana Šikla na místě: „V opačném případě jde o vaši slast z dominance a popření vlastní bezradnosti. Míchání se do cizích záležitostí je prostě vlezlost, nerespekt a překračování hranic.“

Jedna věc je, že radit můžete různými způsoby, druhá věc je, že na radu lze různým způsobem reagovat. Kdo tedy je přístupný cizím názorům a kdo má pocit, že by takto přiznal vlastní slabost?

Jan Šikl říká, že nikdy nechce slyšet radu člověk narcistický, sebestředný, nafoukaný. „On přece sám nejlépe ví, rada ho uráží. Jsou toho plné pohádky, kde rozmazlený kralevic či princeznička nedbají rad, zatímco skromný, pokorný a laskavý ke štěstí přišel.“

A Lucian Kantor shrnuje: „Pokud jde o rady, zvídaví se jimi nechají inspirovat, pokládají otázky, a tím si tvoří zdravý názor na svět. Submisivní se ale snaží zavděčit a přijmou cokoli. A lidé s nabubřelým egem jdou do útoku a zahájí argumentační boj, potřebují mít pocit, že vyhráli.

Kdy můžou nevyžádané rady vést až k depresím?