Článek
Říká se, že výjimka potvrzuje pravidlo, a samozřejmě nechceme všechny chlapy házet do jednoho pytle. Své dítě (ať už zdravé, či s handicapem) opouští i mámy, ale fakt je ten, že pánové mnohem častěji. A v případě párů s dítětem s postižením to bývá až strašidelně často. Proč to tak je?
Na stres reagujeme různě
Všichni toužíme po zdravých dětech, bohužel příroda, osud (nazývejme to, jak chceme) má někdy jiné plány. A když si z porodnice odnášíte miminko s handicapem tak těžkým, že víte, že ho nikdy neuvidíte běhat, nikdy třeba neřekne „táta“ a že šance na jakékoli zlepšení jsou v podstatě nulové, je to nesmírná bolest. „Pro každý pár je to obrovský psychický, energetický a často i materiální nápor. Určitě je zde nějaká fáze šoku a poté období, kdy se s takovou situací srovnáváme, učíme se v ní žít a fungovat. V každé rodině to může trvat různě dlouhou dobu, každý pár si prožívá různě intenzivní emoce,“ popisuje životní koučka Lenka Procházka.
A každý na takto stresové a zátěžové situace reaguje jinak. Někdo se psychicky hroutí, někdo naopak vyráží do boje a odmítá se smířit s tím, že by to takhle mělo být navždy, někdo útočí na všechny a všechno, někdo uteče.
Mámy mají 9 měsíců náskok
A bohužel, pánové utíkají častěji než ženy. Jedním z důvodů je ten, že prostě jejich vztah s dítětem je přece jen trochu jiný. V žádném případě nezpochybňujeme rovnost mužů a žen, faktem ale je, že co se týče budování vztahu s potomkem, mají ženy prostě náskok. „Žena má s dítětem specifický a velice úzký vztah. Přece jen, dítě vyrůstalo v našem těle, jeho krev je smíchaná s tou naší,“ říká Lenka Procházka.
Žena si jednoduše řečeno se svým dítětem buduje vztah v podstatě od té chvíle, kdy se dozví o svém těhotenství. Dítě je doslova její součástí, a když přijde na svět, je to vlastně jen další fáze vztahu, který již dlouhé měsíce existuje.
Muži jsou v tomto směru ve zcela jiné pozici, těhotenství prožívají zprostředkovaně, skrze pocity své partnerky. Ten skutečný vztah se svým potomkem začínají budovat až ve chvíli, kdy přijde dítě na svět.
Krásné období, těhotenství, někdy může skončit velkým trápenímFoto: NDAB Creativity, Shutterstock.com
Problémy už tam byly
Dalším faktem je, že častěji muži v těchto situací odchází, když už před narozením dítěte s postižením měl jejich vztah s partnerkou nějaké trhliny. Tragická událost je vlastně jen prohloubila. „Péče o postižené dítě samozřejmě naruší každý vztah, priority se najednou přesouvají někam jinam, ale já si i tak myslím, že když se dva milují a umí si být oporou, mohou ustát i takovou situaci,“ říká Lenka Procházka. I když se to leckdy neobejde bez odborné psychologické či terapeutické pomoci a samozřejmě pomoci a podpory blízkých.
Není útěk jako útěk
Láska prostě nejsou jen krásné chvíle, ale i ty těžké a bolavé. „A podle mě k ní patří i zodpovědnost za toho druhého, za rodinu a pro mě osobně je zbabělost z takové situace odejít, založit si jinou rodinu. Pokud si dítě pořizuji, musím být připravena na všechny varianty, i když některé z nich jsou zatraceně obtížné,“ říká Lenka Procházka.
Ale také uznává, že totálně odsoudit každého muže, který odejde od rodiny s postiženým dítětem, by nebylo úplně fér. „Vždy určitě záleží na tom, jak přistupuje muž k péči o dítě, i když s ním a jeho matkou nesdílí domácnost. Pokud se nezřekne zodpovědnosti a na dítě přispívá, matce pomáhá a je stále i otcem se vším všudy, je to zcela jiná situace, než když se na rodinu lidově řečeno vykašle,“ vysvětluje Procházka.
Myslet i na sebe není hřích
Ženy, které na dítě s postižením zůstanou samy, mají ale tendence zcela se mu obětovat. Představa, že by ho svěřily (byť na omezený čas) někomu jinému, je pro ně nemyslitelná. Trpí výčitkami, pocitem, že nikdo jiný je nedokáže plnohodnotně zastoupit, že když dítě opustil táta, ony ho nesmí opustit ani na vteřinu.
Ale tohle bohužel dlouhodobě nelze ustát, je to cesta k totálnímu vyhoření a vyčerpání organismu. „I když to je těžké, daná žena by určitě měla myslet i na vlastní život, své radosti a takzvané zdroje energie. Pokud to situace dovolí, mít tedy své aktivity mimo domov, protože jinak dříve či později nebude mít sílu jít dál,“ varuje Lenka Procházka.
Přátelé, příbuzní, ale i různé organizace, které se podporou rodin s handicapovanými dětmi zabývají, stacionáře. Ti všichni vám mohou a chtějí pomoci, jen jim to musíte dovolit. Dítě potřebuje stoprocentní mámu, ne sto procent jejího času. „Během nepřítomnosti dítěte můžete načerpat energii, postarat se sama o sebe a znovu nabrat sílu na péči o něj. Je mi naprosto jasné, že v takové situaci mohou mít maminky výčitky, ale zase bych se vrátila k myšlence, že i ony mají nárok na hezký život a zaslouží si mít čas pro sebe. Poté se mohou navrátit k životu, který je sice náročný, ale určitě v sobě nese i hezké okamžiky,“ dodává Lenka Procházka.
Život je opravdu někdy k nesnesení a přežít všechno trápení, které si pro nás přichystal, není snadné. Své o tom ví i Vendula Pizingerová: O lásce, smrti dítěte i muže a proč na jeho pohřbu měla neprůstřelnou vestu
