Děti nás ruší v restauracích a letadlech! Čechům chybí empatie, bez důsledné výchovy to ale nejde

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Možná ještě pamatujete doby, kdy maminky nechávaly kočárky s dětmi před obchody, do restaurací se obecně moc nechodilo, a když, tak rozhodně ne s malými dětmi. Cestování také nebylo tak dostupné jako dnes, letět někam s miminkem či batoletem? Nesmysl.

Jenže posledních pár desítek let je svět mnohem víc baby friendly, a tak se obchodní domy hemží malými zákazníky, jít na večeři do restaurace není pro rodiny s dětmi nic neobvyklého a schválně, kdy naposledy jste někam letěli, aniž by s vámi na palubě nebylo alespoň jedno miminko a pár batolat?

A tahle změna dala život i novému sporu, jakési tiché válce mezi těmi, co mají malé děti a chtějí s nimi žít plnohodnotný život, a těmi, co je nemají (případně je mají již odrostlé) a jednoduše je přítomnost cizích mrňat obtěžuje.

Na začátek si řekněme pár čísel. Dětí do čtyř let bylo v ČR podle statistického úřadu v roce 2022 přes 562 tisíc, těch ve věku 5 až 9 let přes 584 tisíc, hovoříme tedy o více než 1,1 milionu dětí. Ty spolu se svými maminkami a tatínky tvoří významnou část populace. „Děti jsou součástí našeho života a byla by obrovská škoda, kdyby s námi od začátku nezažívaly běžné situace, jako je jídlo v restauraci nebo nákup,“ říká životní koučka Lenka Procházka.

Snažit se je jakkoli separovat a vyčleňovat neprospěje nikomu: Dětem, které potřebují objevovat svět, učit se v něm žít, v praxi si osvojit, jak to ve společnosti funguje. Ani mladým rodinám a především maminkám, které jednoduše nemohou být několik let zavřené se svým dítkem doma nebo maximálně na pískovišti. A v neposlední řadě ani obchodníkům, restauratérům či lidem z cestovního ruchu, pro které (ať se vám to líbí nebo ne) jsou právě rodiny s dětmi zajímavou klientelou a zdrojem nemalých příjmů.

Těžko říct, zda to jednoduše máme v povaze, nebo jde o pozůstatek dob minulých, kdy byl v módě skoro až despotický styl výchovy dle hesla „škoda rány, která padne vedle“ (Jsme lepšími rodiči, než byla starší generace? ), ale obecně nejsou Češi vůči dětem příliš tolerantní. „Chápu, že děti mohou být někdy rušivým elementem, ale na druhou stranu mám pocit, že český národ je vůči dětem přímo vysazený, jako kdyby nikdo nezažil útlé dětství svých dětí či vnoučat,“ říká Lenka Procházka. Ve vztahu k dětem (obzvlášť pak k těm, které nejsou naše) nám podle ní tak trochu chybí empatie a určitá lehkost v chování.

Možná by občas opravdu jen stačilo vzpomenout si, jaké to bylo, když vašemu dnes už teenagerovi byly tři roky. A jak bylo vám, když se vám ho i přes veškerou vaši snahu jednoduše nepodařilo během pár vteřin utišit a v obchodě na vás všichni pohoršeně koukali.

Ale abychom byli spravedliví, na jedné straně barikády to chce asi trochu tolerance a pochopení, na druhé zase opravdu důslednou výchovu. Vysvětlit miminku, že teď není vhodné plakat, je asi nemožné, stejně tak malé batole si prostě obdobím vzdoru a vztekání projít musí. Ale předškolák už by měl vědět, že mezi regály se nelítá a že na sedadle před ním sedí člověk, kterému není příjemné, když mu po dobu letu bude ječet za hlavou a kopat mu do opěradla. „Děti by od začátku měly mít hranice a rodiče by jim je měli nastavovat pevně. Není to však o křiku, spíše o klidné pevnosti a vytrvalosti,“ říká Lenka Procházka.

A samozřejmě rodiny s opravdu malými dětmi by si měly umět přiznat i to, že život s miminkem je jiný a ne vše půjde jako dřív. „Rodiče by se podle mě měli trochu zamyslet a přiznat si, že je prostě období v životě, kdy asi nebudou mít vše, na co si vzpomenou. Rané mateřství v sobě zkrátka nese určité omezení,“ dodává Procházka.

Všechny jsme ženy, jen některé máme děti a jiné ne. A už i to může být zdrojem různých sporů. Nemám hlídání. A co je mi do toho?! Matky vs. bezdětné v práci