Děti mě nechaly na Štědrý den samotnou, bolí to. Znamená to, že jsem byla špatná matka?

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Obracím se na vás s otázkou, za kterou se vlastně tak trochu stydím. Jako třiašedesátiletá vdova žiju sama, manžel mi umřel před půl rokem. Mám tři dospělé děti a pět vnoučat. Co mě trápí, byly letošní Vánoce. Byla jsem zvyklá je trávit vždy u jednoho z dětí. Střídavě nás k sobě s manželem zvaly na Štědrý den. Jenže letos jsem zůstala sama. Tedy děti přišly na návštěvu, to ano, ale den před Štědrým dnem a nikdo mě nepozval k sobě domů. Trápím se a říkám si, jestli je to tím, že měly radši svého otce než mě a že nás vlastně celé roky zvaly jen kvůli němu. Nechci jim nic vyčítat, protože jak jsem napsala, přišly na návštěvu a přinesly mi i hromadu dárků, ale jak se mám srovnat s tím, že mě nechaly na Štědrý večer samotnou? Nic jsem jim samozřejmě neřekla, nechci jim nic vyčítat, spíš se bojím, že jsem jako matka něco zanedbala, když se teď ke mně takhle chovají. Nebo je to dnes normální? Případně děkuji za odpověď, Lída, 63.

Dobrý den, Lído, znáte tu slavnou pohádku od Oscara Wilda Šťastný princ? Na náměstí stojí socha prince, je krásná, posetá zlatem a drahými kameny. Jednoho dne k soše přisedne vlaštovička, která princi sděluje, co se děje ve městě. Princi je chudých lidí líto, a tak se rozhodne, že jim ze svého pokladu postupně pošle nějakou tu cennost. Vlaštovička létá městem, rozdává, dělá radost, až zjistí, že socha prince na sobě nemá už vůbec nic, ani oči z drahých kamenů.

Princ už nemá, co by ostatním dal, aby jim pomohl, a nikdo, kromě vlaštovičky, s ním už není. Ba co hůř, vlaštovička prince odmítá tvrdohlavě opustit, protože ho má ráda za to, jaký je. Druhý den napadne sníh, začne mrznout a vlaštovka umře. Ten princ, paní Lído, je každý z nás.

Každý je posetý nějakou cenností, kterou může svému okolí darovat, aby byl šťastnější. I my, jako ten princ, jednou nebudeme mít co rozdávat a zůstaneme sami. I když ne tak úplně, bude s námi vlaštovička, která nás bude sveřepě odmítat opustit. Ta vlaštovička je naše naděje. Naděje v život, jenž má smysl a může být pro někoho přínosem. Až ta umře, zemřeme i my. Nikoli fyzicky, ale vztahově!

Vztah, který jsme s nějakým člověkem měli, pukne jako ocelové srdce prince a nebude cesty zpět, už nám na něm nebude záležet. Důležité je chránit si jak svoje cennosti, tak svoji naději a koneckonců i vlastní srdce. Samozřejmě že nejste špatná máma ani špatná ženská. Jenom jste se za ty roky možná rozdávala více, než ostatní viděli, a dneska nikomu nechybíte. Anebo jste ještě lepší máma, na kterou čeká bohatá narozeninová oslava a rodinný výlet do Disneylandu v Paříži, kam s celou rodinou v létě pojedete. Anebo jste ta nejlepší babička na světě, kterou nechtějí její blízcí ohrozit, protože každý tak trochu posmrkává a kdoví, jestli nemají covid. Možností je spoustu, zkuste zjistit, která je ta pravá.

Otevřete karty a na rovinu se dětí zeptejte, proč vás nepozvaly. A také jim velmi přesně a upřímně řekněte, jak vás to trápí. Hodně štěstí a odvahy vstupovat tam, kam se v mezilidských vztazích většina lidí bojí jít… do skutečných motivů našeho jednání. S úctou a přáním všeho dobrého.

Poznámka redakce: Postoj Samuela Kaufmana nevyjadřuje názor redakce, ovšem může vysvětlovat hnutí mysli některých mužů či žen ve vašem okolí.