Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:
Po rozvodu jsem dostala do péče svou 14letou dceru. Otec na ni kašlal, a tak jsme moc rády zůstaly spolu. Bohužel jen do chvíle, kdy jsem si zhruba rok po rozvodu našla nového přítele. Vůbec to nebyla schopná přijmout, křičela na mě, že jsem stará a trapná, že bych měla mít rozum, a na něj byla vyloženě hnusná - odsekávala mu, byla drzá a dělala schválnosti. Po jedné hádce utekla k otci a poté prohlásila, že chce být raději u něj. Právnička mi doporučila, abych souhlasila se změnou, kterou požadovali - tedy svěření do jeho péče, že to bude lepší pro všechny. To proběhlo a od té chvíle mne dcera totálně odstřihla. Nezvedá mi telefon, nereaguje na zprávy, minule jsem se na ni snažila mluvit, když jsme se sešly na jedné zastávce, ale dala si sluchátka a dívala se mimo mě. Bývalý manžel je samozřejmě na koni a ještě ji v tom podporuje, protože ví, jak mi to ubližuje. Jak to mám řešit - nutit ji nemá podle mě smysl, bude to ještě horší. Prosím, můžete mi poradit? Děkuji, Jitka.
Odpověď
Milá Jitko, velmi barvitě si dokážu představit, jaké emoce vámi cloumají. Cítíte křivdu a nespravedlnost. Možná i trochu nevděk. Dělala jste přece pro dceru to nejlepší. Po rozvodu jste si z rozbité rodiny zbyly dvě holky a vy jste si říkala, že to spolu dáte samy. Že nikoho jiného nepotřebujete.
Rozvody ale nejsou traumatizující jen pro rodiče. Děti to mají o dost horší. Nerozumějí tomu, co se mezi mámou a tátou stalo, a jsou zvyklé milovat oba rodiče. Dokážou jim odpustit jejich chyby a berou je takové, jaké jim je příroda přidělila. Hrozně nerady si vybírají, který rodič je lepší, a jen samotná myšlenka jim je extrémně nepříjemná.
Nejenže už nemá mámu a tátu, teď jí někdo cizí bere i tu poslední osobu, která tady pro ni byla.
Vaše dcera se po rozvodu dostala do nekomfortní situace ztráty, po níž jste jí zbyla najednou jen vy. Uvědomovala si, co prožíváte, a už byla dost velká, aby si v tom našla nějaká nová pravidla. „Dobře, táta se na nás vykašlal,“ mohla si říct. „Mám mámu a spolu to nějak dáme. Ty chlapy přece na nic nepotřebujeme.“ Je pravděpodobné, že podobné věty slýchávala v té inkriminované době i z vašich úst. Ale zatímco vy jste si jen ulevovala a vnitřně cítila, že jednoho dne budete chtít nového muže, dcera to brala vážněji.
Nevím, jestli jste spolu v té době mluvily o tom, co cítí ona. A je velmi pravděpodobné, že když jste se jí ptala, jak to vidí a zda jí to neubližuje, odpověděla, že je v pořádku. To ale neznamená, že to tak bylo. Dcera se mohla cítit psychicky na dně, ale jen to nechtěla dávat najevo. Nechtěla vám přidělávat starosti, a tak jste se mohla ocitnout v iluzi, že vaše dítě je v pohodě a že nastal čas, kdy si můžete najít i vy někoho, kdo by vás měl rád. A pak na scénu přichází nový přítel.
Nedávejte vinu ani jí, ani sobě. Hledejte příležitost, kdy si můžete popovídat. Sáhněte si do svědomí a omluvte se jí.
Domnívala jste se, že už od rozvodu uplynula dost dlouhá doba, a kreslila jste si nový život. Takový, v němž nefunkčního otce nahradí lepší chlap a společně s dcerou se budete mít hezky. Zapomněla jste na to, co se odehrávalo v hlavě vaší dcery po dlouhé měsíce. Neuvědomila jste si, jak moc je vaše dcera na vás za tu dobu fixovaná. A v tu dobu jste rozdělila vaši lásku na dvě části: mezi ni a někoho „cizího“. Teď asi chcete říct, že jste jí nikdy žádnou lásku nevzala, že jste jen přidala jednoho fajn muže. Tak to ale rozhodně nevnímá vaše dcera. Ta to naopak bere jako zradu.
Nejenže už nemá mámu a tátu, teď jí někdo cizí bere i tu poslední osobu, která tady pro ni byla. Nechápete, proč to takhle cítí? Představte si, že jde o variantu žárlení. V tomto případě vaše dcera chce být číslo jedna, bez kompromisů. A když to není schopna zlomit, uteče. Byť by to mělo být k otci, který jí nikdy nedal tolik lásky a péče jako vy.
Když si do příběhu přidáte ten vnitřní zmatek, který se odehrával v mysli vašeho dítěte, pocity, s nimiž se nesvěřovala, aby vám neubližovala už v tak dost svízelné situaci, máme tady výsledek.
Její útěk k tátovi není vysvědčení za vaši nedostatečnou péči. Je to vyjádření frustrace. Je to jediný trest, jediná zbraň, kterou měla k dispozici. Nezlobte se na to za ni. A nedávejte vinu ani jí, ani sobě. Hledejte příležitost, kdy si můžete popovídat a ona vás vyslechne. Sáhněte si do svědomí a omluvte se jí. Ne za to, že jste si našla přítele. Ale za to, že jste neviděla a neslyšela, co se v ní odehrává. Naplánujte si tuhle omluvu jako první cíl nápravy vašeho vztahu. A uvědomte si, že za vše, co dělají děti, můžeme my - rodiče.
