Článek
Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:
Chodím šestým měsícem s přítelem, který má ve střídavé péči dceru. Jsou jí čtyři roky. Chová se k němu nesmírně majetnicky a panovačně. Musí být vždy po jejím a tatínek skáče, jak ona píská. Když je u něj a já přijdu (ještě spolu úplně nebydlíme), trvá na tom, že s ním bude spát v posteli, i když jinak spí ve své vlastní. Když jí řekneme, ať si jde hrát do pokojíčku, protože jsme se jí předtím nějakou dobu věnovali, odmítá to až hystericky a pomalu mi ani nedovolí, abych si vedle přítele sedla, doslova na něm visí. Přitom když tam nejsem, tak to prý nedělá. Mně je pětadvacet a ona malá holka, ale připadá mi, jako bych byla v jednom bytě se sokyní. Je možné, aby dítě takhle žárlilo na partnerku otce? Měl byste nějaké rady, jak ji toho zbavit, aby to nebyl vždy, když přijede, takový stres? Můj přítel přece není jen otec, ale také muž a má právo na soukromý život a lásku. A já už si takové chování jedné rozmazlené holky nezasloužím vůbec. Poradíte? Děkuji, Monika.
Odpověď
Milá Moniko, soupeřit se čtyřletou holčičkou o pozornost tatínka/přítele samozřejmě nemá cenu. Musíte si k ní najít cestu tak, abyste zlomila majetnický blok, který v sobě momentálně má. A přestože jde o malé dítě, věřte, že má svoje zbraně dokonale zvládnuté (a ve vašem případě evidentně i nabité). Už novorozeňata si dokážou křikem přivolat mámu (nebo tátu). Příroda totiž zařídila, aby frekvence jejich křiku byla tak pronikavá, že si ochranu obstará i malé bezbranné dítě. A vaše malá sokyně už dávno není novorozenec. Ta už má v arzenálu pořádný raketomet.
Ve vývojové psychologii dítěte existují v prvních fázích velmi silné vazby na rodiče, hlavně na matku, ale sekundárně i na otce. To, co se první dva roky mezi dítětem a rodiči utváří, je vztahová závislost nevídané síly. To se nedá jednoduše zlomit příchodem hodné macechy, která jí navíc bere čas na tátu. Čas na pohádky, uspávání, možnost spát s ním, když je jí smutno. Nebo třeba jen když se jí prostě chce.
Když říkám, že to nejde jednoduše zlomit, mám na mysli, že se o silové řešení ani nemá smysl pokoušet. Holčička vám musí uvěřit, že jste hodná a že ji máte ráda. A to trvá nějaký čas (a myslete také na to, že jí jsou čtyři a že se bude každým měsícem měnit). Co tedy kromě postupného získávání přízně malé uzurpátorky můžete vůbec dělat?
Pro začátek se podívejte na situaci jinou optikou. Použijte princip sklenice, která je do půlky prázdna, anebo z půlky plná. Znáte to, stejná situace, jde jen o to, jaký náhled zvolíte. Ve vašem případě vyhráváte nad dcerkou už od startovní čáry vašeho společného života. Máte totiž na přítele dvakrát více času než ona. Střídavka, pravděpodobně po týdnu, to znamená, že holčička má tatínka jen dva týdny v měsíci a vy všechny čtyři a ještě kousek. To lze asi jednoduše označit za sklenici do půle plnou, ne?
Co dál? V druhém kroku si udělejte malou inventuru toho, jak jste si představovala, že život s přítelem a jeho malou dcerou ve střídavce bude vypadat. Nejpravděpodobnější je verze, v níž jste si myslela zhruba tohle: „Miluju ho, je boží a ta dcerka je tak roztomilá. Určitě to nebude problém.“ Co se vám honí hlavou, když si teď nevíte rady s jejím žárlením? Říkáte si: „Dejte mi někdo radu, která vše promění v dobré jako mávnutím kouzelného proutku.“ Nebo snad dokonce: „Takhle jsem si to nepředstavovala, na tohle asi nebudu mít nervy.“
Takovou inventuru si skutečně udělejte. Srovnejte si emoce, které jste v sobě nosila v době, kdy jste ještě neznala realitu, a odpovězte si na otázku, jestli máte v sobě dost trpělivosti a macešské lásky, abyste se přes majetnictví malé dcerky přenesla a dokázala jí, že se nemusí o tatínka bát. Aby uvěřila, že ji nikdy neopustí a že vy tam nejste proto, abyste jí tu nejvzácnější věc na světě sebrala.
Na závěr ještě jedno přirovnání. Tříleté dítko je mentálně vyspělé zhruba jako dospělá kočka. Takže plus minus víte, koho máte za soupeře. Buďte na kočičku hodná a bude vás mít ráda. A až vyroste, budete mít parťáka na celý život.
