Proč se hrabat v rodinné historii? Pochopíte, proč se u vás pořád dokola opakují stejné průšvihy

V některých rodinách se rodové historky omílají donekonečna. V jiných zvědavec narazí na zatvrzelé ticho, když se pídí i po zdánlivé banalitě, třeba proč babička Marie celý život nemluví se svojí sestrou. Někde je prohlížení alb s rodinnými fotografiemi oblíbenou kratochvílí, jinde staré fotky neexistují.

Většinou se zájem o kořeny probouzí s narozením potomka. Najednou nás začne zajímat, proč se v rodině v každé generaci objevil nějaký sebevrah nebo jak je možné, že se z dětí z jednoho hnízda jeden sourozenec stal váženým ředitelem gymnázia a druhý prohrál poslední kalhoty v kartách. Lékařka Helena Máslová, která se zabývá i psychosomatikou, říká, že touha poznat, čí geny neseme a z čeho jsme vzešli, nám dává důležitý pocit integrity. A pro psychickou vyrovnanost je to důležitější, než si moderní člověk připouští.

Výlety do rodinných vztahů přinášejí překvapení, hrdost, ale i bolest, vztek, zklamání. Všichni si přejeme, aby naši prapředci byli chrabří, čestní, morální a dělali jen dobré věci. Nikdo nechce slyšet, že když pradědeček přivedl do jiného stavu služku, ctnostná prababička ji vyhodila bez peněz z domu a pak se v rodině dělalo, že žádný levoboček nikdy neexistoval. Chceme věřit, že blízký příbuzný skončil na gestapu kvůli odboji, a najednou se ukazuje, že to bylo kvůli tajné zabijačce a prodeji jitrnic načerno.

„Neexistuje rodina, ve které by se nevyskytovala podivná existence, zbabělec, křivda. Stejně tak neexistuje rodina, ze které by nevzešel výjimečný jedinec, ušlechtilá osoba,“ ujišťuje Helena Máslová. A upozorňuje, že při hodnocení chování a rozhodování předků musíme brát v potaz dobové normy i nastavená pravidla. Z našich předků totiž dělalo hrdiny nebo padouchy buď jejich striktní dodržování, nebo naopak porušování. A my je hodnotíme z bezpečí současnosti a s vědomím, jak jejich mnohdy nelehká rozhodnutí dopadla a co jejich činy způsobily.

Herec Miloš Kopecký ještě za socialismu otevřel v knižních vzpomínkách svoji třináctou komnatu. Bylo mu patnáct let, když doprovodil maminku na místo, kde se shromažďovali Židé k deportaci do Terezína, odkud putovali do vyhlazovacích táborů. Celý život si pak vyčítal, že se nedokázal postavit svému nežidovskému otci a zabránit mu, aby se s maminkou rozvedl.

Otec, vážený podnikatel, se za protektorátu zachoval pragmaticky: nechtěl přijít o svůj kožešnický obchod a kšeftu obětoval manželku. Zato hercova teta, maminčina sestra, válku přežila. Strýc – také nežidovského původu, v rodině považovaný za nýmanda a alkoholika – si naopak postavil hlavu, že ve zlém ženu neopustí, a tím ji zachránil. Miloš Kopecký svůj tragický rodinný příběh okomentoval jako střet morálky a mravnosti, ve kterém vyhrál opilecký strýc.

Jak slavný herec, tak i jeho obě dcery trpěly stejně jako on depresemi a bipolární poruchou. Téma přenosu traumatu na další generace se začalo odborně zkoumat právě až po druhé světové válce v souvislosti s holocaustem. Lidé, kteří přežili peklo táborů a přišli o většinu příbuzenstva, po válce založili nové rodiny a často o svém utrpení odmítali mluvit. Přesto se u jejich dětí a pak i vnuků, kteří mnohdy neznali jediný detail, někdy projevovaly úzkostné stavy a příznaky posttraumatických reakcí.

Holocaust je mezní příklad, ale teorie generačního přenosu traumat dává odpovědi, proč se v některém rodě pořád opakují podobné průšvihy. Třeba pochopíte chlad prababičky, která jako matka odmítala milovat svou dceru (a tím ji ovlivnila na celý život): může to být nevědomá reakce na to, že byl prababiččin předek nemanželské dítě. Pohrdaný společenský otloukánek – parchant, který pak předal potomkům v genech i svým chováním prožitou zkušenost, že je bezpečnější se na nikoho citově nevázat.

Transgenerační přenos nemusí být naštěstí vždycky jen negativní. Aspoň to tvrdí pro web Psychologie psychoterapeutka a skupinová analytička Helena Klímová. Podle jejích slov se mezi pokoleními přenášejí i pozitivní hodnoty: „Za totality byly děti z některých prostředí s dobrou rodovou tradicí znevýhodňovány. Třeba ty z rodin intelektuálních, šlechtických, podnikatelských… Nicméně od té doby už opět můžeme pozorovat, jak dobrá rodina dokáže přenášet svoje hodnoty přes generace. Znovu vidíme rodiny s tradicí lékařského povolání, hereckého působení, rodinné generace sportovců, rodiny s nadáním podnikatelským…“

I to je odpověď, proč se třeba na právnických fakultách vyskytuje tolik studentů z právnických rodin. A to přesto, že pradědeček – před válkou vážený advokát – skončil po únorovém převratu jako dělník v cihelně a jeho syn už nesměl o studiu ani uvažovat. V tradici pokračují vnuci a pravnuci. Nebo že se v herectví uplatňuje spousta dětí z hereckých rodin, a okolí jim proto – často nespravedlivě – nadává do protekčních spratků. Speciálně herci totiž mají úsloví: „Geny nevyčůráš.“

>>>Trauma je velký potenciál k růstu, říká psycholožka

Právě přes příběhy předků se můžeme dostat k odpovědím: „Aha, tak proto. Minulost nezměním, ale konečně rozumím, proč se dělo, co se dělo, a proč se děje, co se děje.“ I proto si odborníci nejsou jistí, co nevědomost v tomto případě udělá s dětmi počatými díky anonymním dárcům spermií a vajíček. Mnoho z nich začne dříve nebo později pro svůj vnitřní klid pátrat po nevypátratelném… Toto jsou ale věci, které společnost zatím nechce slyšet.

Co je naopak úlevné, je fakt, že na slavných činech a hrdinství našich předků nemáme žádné zásluhy, stejně jako neneseme zodpovědnost za jejich hříchy a nehezké činy. Jsme už jen pozorovatelé dávno natočeného filmu života, ze kterého se můžeme poučit nebo inspirovat. Když pochopíme a přijmeme, z jakého „materiálu“ jsme vytvoření, můžeme získat nadhled.

Má to ovšem jedno „ale“. Záleží na načasování. Pokud tušíme – což vnímavější člověk intuitivně pozná – nějakou opravdu velkou rodinou „temnotu“ a necítíme se na to, nikdo nás k pátrání nemůže nutit. Stejně jako nejde nutit ke vzpomínání pamětníky. Šťourání v minulosti připomíná rozrýpávání pomyslného psychologického vředu, ze kterého teče hnis. Je to jen na nás – ohodnotit, zda jsme na tuto „operaci“ dostatečně zralí a odvážní. Někdy se stane, že si předkové vezmou různá tajemství do hrobu… A mají na to právo. Stejně jako my máme právo „nechtít vědět vždycky všechno“.

Nemusí to být hned válka či šoa! I „obyčejné“ znásilnění nebo „běžné“ domácí násilí způsobuje trauma, které se přenáší na další generace, i když se o něm nemluví. Jsme vychovávaní násilí nevidět, říká Lucie Hrdá v rozhovoru s Čestmírem Strakatým