Nemám hlídání. A co je mi do toho?! Matky vs. bezdětné v práci

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Tak například home office je často matkám s malými dětmi povolován ochotněji než ženám, které malé děti (už) nemají. Ty musí jejich absenci v kanceláři vykrýt a bere se to jako samozřejmost. V tomto případě jde především o manažerské selhání jejich nadřízených. Jenže v praxi si lidé maximálně tak nadávají sami pro sebe, případně na toho, kdo u toho není. Výsledek je ten, že jsou pod tlakem jak matky (případně i otcové) s malými dětmi, tak i ti ostatní.

„Moc se neraduj, teď teprve uvidíš, zač je toho loket,“ varovala Lenku o pár let starší švagrová, když Lenka jásala, že jí přijali syna do nepředražené státní mateřské školky. Následující scénář dal švagrové za pravdu. Lenčin syn onemocněl už čtrnáct dní po nástupu a pak už se z toho stal jakýsi smutný folklor. Ukázalo se, že měl narušenou imunitu. Týden v dětském kolektivu střídalo čtrnáct dní doma, v chřipkových obdobích i měsíc v kuse. „Nakonec jsem to vyřešila odchodem ze zaměstnání, i když jsem to obrečela. Než šel syn do první třídy, žili jsme s manželem finančně nadoraz. Jen jsem občas šolíchala nějakou brigádou,“ vzpomíná dnes Lenka na odvrácenou tvář rodičovství.

Týdny před tím, než svůj pokus uplatnit se na pracovním trhu vzdala, předcházel obrovský stres. „Byla jsem šíleně vynervovaná. Jednak ze zdravotního stavu dítěte, ale i z napětí v práci. Když Tomíkovi vyskočila teplota, chytala jsem žaludeční neurózu už jen z představy, jak zase v práci hlásím jeho nemoc. To obracení očí v sloup a řeči jako: „Už zase? No nevím, moje děti takhle nikdy nemarodily.“ Případně: „Musí si vybrat priority jako každý.“ Lence nenahrálo ani to, že jiná kolegyně měla malé děti dvě a podstatně zdravější, ale především dvě hlídací babičky. Přesto s ní byla srovnávaná.

„Je mi jich líto, nechtěla bych dnes mít malé dítě ani za nic. Ale je mi líto i sebe,“ vysvětluje jiný úhel pohledu na věc jednapadesátiletá Eliška. Jev, který se odehrává na jejím pracovišti, není také nijak výjimečný. „Práci, kterou ještě před deseti lety dělalo osm lidí a měli jí dost, děláme teď v pěti. Takže když jsou dvě kolegyně, které mají předškoláky, doma na paragrafu, máme o to víc práce.“ Jiné řešení podle Elišky, než že si kolegové rozeberou i úkoly nepřítomných matek a své resty dohoní ve svém volnu o víkendech, není. Pochopitelně přesčasy nikdo nikomu nezaplatí.

„Že to u bezdětných nebo těch s odrostlejšími dětmi žádné nadšení nevyvolává, nemusím připomínat,“ říká Eliška. Matkám s malými dětmi bývá také ochotněji umožněna práce z domova. Opět ale na úkor starších kolegyň, které by to také uvítaly, ať už kvůli vnukům nebo prosté spravedlnosti. Chvíli to jde, ale dlouhodobě si připadáte zneužívané. Navíc jste permanentně manipulované do pocitů nesnášenlivých bestií, protože práci navíc nepřijímáte s dostatečnou loajalitou k matkám.

Eliška dodává, že se ve svém věku bojí hledání jiné práce úplně stejně jako mámy malých dětí. „V tom plujeme na stejné lodi a o to je to nepříjemnější. Zvlášť když jsou na vás doma naštvaní, když i o víkendu během rodinné oslavy chodíte monitorovat e-mail a v neděli odpoledne už raději sedáte ke kompu, abyste se z toho v pondělí nezbláznily. Jste za blbce na všech frontách, protože se takzvaně neumíte sama za sebe postavit.“

Eliška dodává, že její kolegyně s dětmi jsou velmi slušné. Děkují, samy mají nervy a záskoky kolegů jako samozřejmost neberou. „Ale slyšela jsem, že jinde jdou takové matky do útoku. Berou to, že je v době nemocí jejich dětí ostatní vykrývají, jako samozřejmost. V duchu ‚mám nemocné dítě, co je mi do ostatních‘. A arogantně argumentují, že vychovají budoucí plátce důchodů. Ani nepoděkují, protože na to, být doma, mají právo. To musí vytvářet opravdu ‚motivační prostředí‘. Jen doufám, že až jim děti povyrostou, budou k jiným matkám, za které budou pro změnu ony plnit úkoly, stejně chápavé,“ uzavírá Eliška. A co vy, na které straně barikády stojíte a jaké jsou vaše zkušenosti?