Tátové se dnes věnují dětem nejvíc v historii. Nechtějí vztah s potomky obětovat kariéře!

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Mužům, kteří se pro otcovství rozhodli, už často nestačí být jen sponzorem a autoritou, tedy bubákem, jímž matky vyhrožují dětem v duchu: Jen počkej, až přijde táta domů a já mu všechno řeknu.

„Novodobí tátové si chtějí tatínkování užít,“ říká rodinná terapeutka Lucie Novotná. „Chtějí být aktivními průvodci dětství svých ratolestí. Pomáhat jim objevovat svět. Dorostla generace potomků devadesátkových, často nepřítomných tátů. Rozjížděli podnikání nebo věřili, že když budou jako zaměstnanci od nevidím do nevidím ve firmě, tak ty se jim za to odvděčí tím, že je i jejich rodiny vysvobodí od existenčního stresu. To někomu vyšlo, ale spoustě lidem ne.“ Nic se ale nedá zevšeobecňovat a jistě se teď ozve řada těch, komu se tátové věnovali nejen v devadesátkách, ale i za hlubokého socialismu. Jen se to mediálně neřešilo jako dnes.

„Jako malá jsem se ho bála. Byl velmi přísný. Být s otcem pro mě byla odjakživa námaha. Mám vždycky pocit, že nemůžu být taková, jaká jsem. Vždycky se všechno točí kolem něj. Nikdy se nepřizpůsobuje. Když přijde a člověk s ním tráví čas, tak tráví čas s ním, ne on s tebou. Nikdy není v pozadí. Nikdy tam není jen tak. Chce pozornost.“ Tato slova zazněla v celovečerním filmovém dokumentu Lily Schwarzenberg, který letos v listopadu odvysílala stanice ČT2.

Lila v něm vedla velmi osobní, upřímný, na dřeň jdoucí rozhovor se svým otcem právě na téma vztahu táty s dcerou. Karel Schwarzenberg z dokumentu vypadl jako klasický otec minulosti. Na jednu stranu legenda spjatá s českou historií i státotvorností, uznávaný diplomat i podnikatel. Na druhé straně se své dceři rebelce přiznal: „Nedělá mi potíž stoupnout si před tisíc lidí a pronést projev. Ale rozhodně mi dělá potíž mluvit s vlastními dětmi o pocitech.“ On sám ovšem v dětství prošel stejným „studeným odchovem“ a v podstatě kopíroval, co sám zažil.

Když sestoupíme ze zámku do podzámčí, dojemný dvojdílný dramatický film Dukla 61 režiséra Davida Ondříčka z roku 2018 připomínal obrovské důlní neštěstí v Havířově. A divákům pro změnu předvedl sice fiktivní, ale z reálných zkušeností vycházející „hornické otcovství“. V rodině hlavních hrdinů se v jednu chvíli provalilo, že matka v podání Marthy Issové zatajila manželovi páté těhotenství a šla bez jeho vědomí na potrat.

Když se pak manžel (Marek Taclík) domáhal vysvětlení, odsekla mu: „Ty jim nepereš, nevaříš, zadky neutíráš, úkoly s nimi nepíšeš. Ty nic nevíš! Ty si s nimi jenom hraješ.“ Buďme ale spravedliví: ve filmu je tento otec představen jako fyzicky těžce pracující muž, který měl tím pádem „doma nehrábnout“ tak trochu nárok. A rozhodně se k dětem choval vřele a srdečně a evidentně byla jeho mazlíčkem mezi třemi syny jediná dcera. Mimochodem – dobrý táta není vždy totéž co dobrý manžel a naopak.

Podle terapeutky Lucie Novotné hodně potomků, jejichž táta z domova odcházel, když ještě spali, a vracel se, když už spali, teď hledají jiné cesty. To, co se dnes některým zaměstnavatelům jeví jako lenost nebo neloajalita a nostalgicky sní o oddanosti a obětavosti předchozích generací, které se proti přesčasům nebouřily, se proto dá vyložit i jinak.

Nejen ženy, ale i muži dnes hledají štěstí spíš v soukromé než profesní zóně. Už mají před sebou řadu negativních příkladů, kdy se vysoký výkon vyplatil finančně jen někomu. A ti synové, kteří poznali na vlastní kůži, co je být obětován tatínkově kariéře, chtějí pro své děti něco jiného. Jestli se jim to povede, ukáže až čas. Ostatně i vítěz StarDance Oskar Hes se svěřil, že sice tátu obdivoval, ale byl doma tak málo, že si s ním kvůli tomu nevybudoval tak silný a blízký vztah jako s maminkou.

Podle statistik matky stále věnují dětem víc času a péče než otcové. Ale i u tatínků se zvedl průměrný čas, který s potomky tráví. Před rokem 1995 vysokoškolsky vzdělaní muži věnovali synům a dcerám asi 4,5 hodiny týdně. Dnes je to 9,6 hodiny. Muži s nižším vzděláním se posunuli z 3,7 hodiny na 6,8 hodiny týdně. Je to dostačující? Anebo se ženy chovají jako „rybářova žena“ a není jim nic dost?

Rezervy samozřejmě existují a nápor na matky je pořád výrazně vyšší než na otce. K absolutně spravedlivému dělení starostí o děti v rodině v dohledné době nejspíš nedojde. Jde o to, nebrat nespokojenost jednoho nebo druhého partnera jako „danost“ a „úděl“, ale o stav, na kterém je třeba pracovat. Hledat kompromis. Plus upustit od nezralé dětinské touhy po „dokonalosti“, protože kdo je dokonalý otec? Stejný přelud jako dokonalá matka.

Nejsem dobrá máma! Falešný pocit, že jste jako matky selhaly, vás může dostat na psychické dno