Článek
Čísla a průzkumy nejsou moc optimistické. Podle analýzy České školní inspekce z prvního čtvrtletí loňského roku totiž případů šikany přibývá – alespoň jeden případ mezi žáky řešilo za poslední tři roky asi 57 % základních a 63 % středních škol. To je od předešlé analýzy z roku 2015/2016 asi desetiprocentní nárůst. Odborníci tvrdí, že za ním nemusí být nutně jen vyšší počet případů, ale i to, že školy se v problematice lépe orientují a častěji takové chování zachycují a řeší. Rozhodně ale není od věci mít představu, co dělat, když vašemu dítěti někdo ubližuje.
Šikana není neřešitelná
Na první pohled se může i dospělému (natož dítěti) zdát, že věc nemá řešení. Ale ona ho má, jak už dnes ví i Alena, maminka čtrnáctiletého Michala. Narodil se hodně nemocný a během prvního roku života prodělal několik operací, další pak následovaly. Mimo jiné měl rozštěp patra, srostlé prsty na rukou i nohou. Chlapec kulhá, nosí velmi silné brýle a k tomu všemu se přidala rovnátka. „Odmala jsme věděli, že by se snadno mohl stát terčem šikany, takže jsme byli ve střehu, ale kupodivu nikdy nic. Až v sedmé třídě se Míša začal chovat jinak,“ vzpomíná Alena. Jenže jeho větší uzavřenost připisovali pubertě, tomu, že po covidu se hodně dětí odnaučilo chodit ven a začaly spolu komunikovat spíš online, navíc tvrdil, že se nic neděje. Až se jednou sesypal.
Ukázalo se, že Michala už řadu měsíců šikanovali tři spolužáci v čele s chlapcem, který přišel do školy teprve nedávno. „Ani ne tak fyzicky, ale psychicky. Posměch, potupné přezdívky, posměšné plakáty na jeho skříňce,“ popisuje Alena, co všechno se pak od syna dozvěděla. Situaci začala okamžitě řešit. Škola byla naštěstí velmi nápomocná. Hlavního viníka kázeňsky potrestala a přemístila ho do jiné třídy. „Do dalších tříd rozdělili i jeho přisluhovače, aby jim rozbili partu. Syna nikam nepřesunuli, protože nic neudělal, což mi přišlo fér. Celá třída absolvovala přednášky o šikaně a o tom, že mlčení je vlastně jakýsi tichý souhlas,“ říká Alena s tím, že byla reakcí školy příjemně překvapená.
Jenže všechno nakonec stejně skončilo odchodem jejího syna na jinou školu. „Prostě se tam už necítil dobře, nechtěl tam už být. Tak jsme ho v pololetí přesunuli jinam, kde je moc spokojený,“ dodává Alena. Podle odborníků byl postup její i školy naprosto ukázkový.
Děti jsou zlatíčka, ale někdy dost krutáFoto: ORION PRODUCTION, Shutterstock.com
Podpora a zmapování situace
Jakmile se dozvíte, že někdo vašemu dítěti ubližuje, měli byste mu v prvé řadě vyjádřit podporu. V žádném případě mu nevyčítejte, proč vám to neřeklo dřív, proč nešlo za kantorem, proč se víc nebránilo a podobně. A citlivě začněte mapovat situaci. „Měli byste probrat, v jaké fázi šikana je a jakého je typu. Jestli je to spíš neoblíbenost v kolektivu, nebo už jde o fyzickou agresi či formu psychického ubližování. Veškeré informace mohou následně pomoci v řešení problému,“ říká ředitelka Modré linky Hana Regnerová. Zjistit byste měli především následující:
- Co se přesně děje – Jak šikana konkrétně probíhá, co konkrétně někdo vašemu dítěti provádí.
- Kde k šikaně dochází – V družině, třídě, šatně, jídelně? Navíc dítě nemusí být šikanováno nutně ve škole, ale třeba v zájmovém kroužku a podobně.
- Kdy se odehrává – O přestávkách, po škole, po cestě domů?
- Jak často se to děje – Jde o každodenní záležitost, nebo je trápení spojeno s nějakou určitou a pravidelně se opakující situací (třeba jen po určitém školním předmětu a podobně). Děje se pravidelně, nebo náhodně?
- Jak dlouho šikanování trvá – Kdy poprvé dítěti někdo ublížil, jaké byly začátky, jaké pokračování? Je intenzita stejná, nebo se zvyšuje?
- Kdo to dělá – Jde o jednoho šikanátora, celou partičku, nebo dokonce třídu? Kdo to dělá, kdo přihlíží, kdo všechno o tom ví?
- Jak doteď dítě reagovalo – Snažilo se nějak bránit, poprosilo někoho o pomoc (spolužáka, kamaráda, učitele…), pokusil se někdo zakročit?
Nic dítěti nevyčítejte, ani to, že se vám nesvěřilo dřívFoto: fizkes, Shutterstock.com
Jděte do školy
Hned, jak se to provalí, jděte do školy (nebo kamkoli jinam, kde k šikaně dochází). Informujte třídního učitele i ředitele školy, a pokud má škola psychologa či výchovného poradce, jděte i za ním osobně, nenechávejte to na učiteli. „Na jednotlivých krocích se ale domlouvejte s dítětem a berte v potaz i jeho přání. Může se třeba obávat vašeho nápadu jít za třídním, ale třeba školní psycholog mu přijde přijatelnější,“ radí Hana Regnerová.
Školy mají na řešení takových situací většinou vlastní školní program proti šikaně, podle kterého by měly postupovat. Škála toho, jak vše řešit, je velká a posuzuje se vždy individuálně. Pro agresora jsou nejrůznější kázeňské postihy - převedení do jiné třídy, individuální výchovný plán, vyloučení ze školy a podobně. Informováni jsou samozřejmě i rodiče šikanátora, protože se doporučuje s ním následně pracovat (sezení s psychologem, výchovným poradcem a podobně) a obecně se doporučuje v případě prokázané šikany pracovat i s celým kolektivem, v němž k ní došlo. I ti, co nic neudělali, ale byli toho svědky, si mohou nést určitá traumata – strach, aby se to nestalo i jim, nebo pocity vinny, že nijak nezakročili.
A pokud se vám postup školy nezdá? Máte možnost si stěžovat - buď zřizovateli školy, nebo lze podat oficiální stížnost na České školní inspekci.
Odchod ze školy není prohra
Někdy se může stát, že i přes správný postup školy se šikanované dítě už nebude chtít do školy vrátit. Je samozřejmě potřeba dát mu čas se s prožitým trápením srovnat, od věci není vyhledat i odbornou psychologickou pomoc, ale rozhodně jeho pocity nezlehčujte.
Změna školy není žádná prohra, když se někde dlouhodobě necítíte dobře, ztratíte v lidi tam důvěru. Je potřeba to brát vážně. Někdy je taková změna pomyslnou tečkou za tím, čím si dítě prošlo, kterou jednoduše potřebuje.
