Článek
Podle metodického pokynu ministra školství z roku 2008 je definice šikany vcelku jasná. Jde o jakékoli chování, jehož záměrem je ublížit, ohrozit nebo zastrašovat jiného žáka či skupinu. Je to cílené a opakované užití fyzických a psychických útoků jedincem nebo skupinou vůči jinému dítěti či dětem. Může to být cokoli – bití, vydírání, ničení či kradení věcí dítěte, nadávky, pomluvy, ponižování, výhrůžky. Patří sem ale i záměrné ignorování, vyčleňování z kolektivu a podobně. Přičemž jedním z hlavních rysů je i takzvaný nepoměr sil – silnější šikanuje slabšího, víc dětí šikanuje jednoho a podobně. Nejde tedy o jednorázovou pranici o autíčko, jednu nadávku při aktuální hádce o to, kdo při fotbale fauloval a podobně.
Jenže jakkoli definice zní jasně a srozumitelně, v praxi je šikanu někdy těžké odhalit. Rodiče leckdy nemají ani ponětí, že jejich potomkovi někdo ubližuje.
Děti často trápení tají
V podstatě jen málokdy dítě přijde a řekne něco ve smyslu „mami, tati, Petr z 5.B mně ubližuje“. Naopak, dítě, které je šikaně vystaveno, velmi často svoje trápení tají, mlčí o něm. Ze strachu. Šikanátoři mu vyhrožují, a tak má postižený strach, že by vyzrazením vše jen zhoršil. A také ze studu. Stydí se za svou slabost a neschopnost se bránit.
Signály v prostředí školy
Hlavní radou pro rodiče, ale i pedagogy, sourozence či kamarády je ostražitost, citlivost a především vnímavost vůči drobným signálům, které mohou nějaký problém značit. „Signály šikany jsou nejvíce vidět v prostředí, kde k ní dochází. A tím, že dítě je velkou část svého času ve škole, právě tady je velmi častá. Bohužel do školy rodič nevidí, signály může zachytit pedagog, ale třeba i sourozenec,“ říká ředitelka Modré linky Hana Regnerová. Tady by vás mělo zarazit hlavně následující:
- Dítě je často osamoceno – o přestávkách, v družině, zkrátka kdykoli mají děti volno.
- Nejistota před kolektivem – když má dítě před spolužáky promluvit, je třeba zkoušené nebo se ho kantor ptá na jeho názor, je ustrašené, nejisté, zjevně se mu do toho nechce.
- Zhoršení výsledků – ještě než se zhoršení projeví v žákovské či na vysvědčení, může si právě třeba kantor všimnout změny v soustředěnosti, připravenosti na hodiny, horších znalostí a podobně.
K šikaně nejčastěji dochází ve školeFoto: Ground Picture, Shutterstock.com
Signály, které jsou vidět doma
Trápení se ale samozřejmě projeví i doma, jenže mnohdy si varovných signálů rodiče kvůli každodenním povinnostem, a upřímně i kvůli tomu, že jen málokdo si je ochoten připustit, že tohle by se mohlo dít zrovna jeho dítěti, nevšimnou. „Je ale dobré zpozornět, pokud dlouhodobě sledujete, že se vašemu dítěti do školy nechce, nemluví o tom, co se děje ve třídě, nezmiňuje žádné kamarády či zážitky,“ říká ředitelka Linky bezpečí Soňa Petrášková. Mezi další varovné signály pak patří následující:
- Uzavřenost – dříve povídavé a společenské dítě se uzavírá do sebe, je velmi často samo, nevyhledává společnost kamarádů.
- Smutek – i když se nic neděje, dítě vypadá smutně, stísněně, má sklony k pláči i v situacích, v nichž by jindy neplakalo.
- Nemá kamarády – mimo školu není v kontaktu se spolužáky, nechodí s nimi ven, nezve je na návštěvy a ani jeho nikdo nezve.
- Ztrácí věci – až příliš často se mu ztrácí různé věci, ale jak k tomu došlo, není dítě schopno relevantně vysvětlit. Spíš se z odpovědí vykrucuje slovy typu „nevím, nepamatuju se, nemůžu si vzpomenout“ atd.
- Hledá důvody, proč nejít do školy – na první pohled se zdá být zdravé, přesto si často stěžuje na bolest břicha, hlavy, krku.
- Modřiny a odřeniny – podobně jako u ztrácení věcí pozorujete na dítěti nejrůznější šrámy, modřiny a podobně, ale jak k nim přišlo, dítě neumí pořádně vysvětlit. Odpovídá jen velmi obecně „spadl jsem“ atd.
Jsem tu pro tebe
Jakmile máte sebemenší pocit, že se něco děje, nemávejte nad tím rukou. Nesnažte se uchlácholit sami sebe, pořád je lepší neopodstatněné podezření než šikana, kterou přehlédnete. První krok je pokusit se s dítětem mluvit.
Ale pozor, uhodit na něj „ubližuje ti někdo, řekni, kdo“ není cesta. Nátlak vše jen zhorší. „Ptejte se, jak se ve škole cítí, klidně přiznejte, že vnímáte, že se něco děje. V první řadě mu musíte poskytnout podporu a pocit bezpečí,“ říká Soňa Petrášková. A i když dítě nechce mluvit, dopřejte mu čas, dřív nebo později se svěří. „V tu chvíli se na něj nezlobte, že to neřeklo hned, naopak vyjádřete mu své pochopení pro jeho obavy a stud, oceňte ho za jeho odvahu,“ dodává Petrášková.
Následně ho znovu ujistěte o tom, že jste na jeho straně a nyní už není na své trápení sám, ale má ve vás silného spojence. Že spolu tenhle problém určitě vyřešíte. A pak začněte šikanu řešit, a to tam, kde k ní dochází, nejčastěji tedy ve škole.
