Proč je nebe modré nebo Kdy už tam budeme? Nejotravnější věty našich milovaných ratolestí

Není ostuda říct, že někdy máme svých ratolestí takzvaně plné zuby. Mámy a tátové jsou taky jenom lidi. Mají své starosti, své potřeby, a když se to všechno smíchá s potřebami a touhami dětí (které bývají obzvlášť u těch menších dost intenzivní), mohou toho mít občas dost. Nic to samozřejmě neubírá na jejich rodičovské lásce a faktem je, že jednou, možná už při čtení tohoto článku, se tomu zasmějí. Protože kdo nešílel z těchto dětských větiček, jako by snad ani nebyl!

Přichází to kolem třetího roku - najednou vaše dítko říká skoro na všechno, s čím jste mu doposud pomáhali, já sám. Přidejte k tomu kapku vztekání, špetku vzdorovitého pohledu, urputného výrazu, možná nějakou tu slzičku a máte situace, které se ne vždy snáší snadno. Třeba když máte kvůli návštěvě naklizený byt a vaše dítě se rozhodně papat boloňské špagety samo. Nebo když strašně spěcháte, ale ono je pevně rozhodnuté obouvat se bez vaší pomoci a zabere mu to minimálně 20 minut.

Bude to pro vás možná slabá útěcha, ale v podstatě to znamená, že jste dobří rodiče. Pokud totiž dítě vyrůstá v harmonickém prostředí, v milující rodině plné správných podnětů, získává pocit, že není nic, co by nedokázalo. Má odvahu zkoušet, experimentovat a učit se. A chce prostě všechno dělat samo.

Návod pro rodiče: Jak vychovat šťastné děti? Držte se těchto pravidel

Zpočátku jste nadšení, protože zvídavost vašeho dítěte je dechberoucí. Jenže po čase, kdy vás zasypává otázkami typu proč je nebe modré, proč letadla lítají, proč neumí lidé dýchat pod vodou… prostě samé proč a proč, snadno nabydete dojmu, že vás snad ten prcek provokuje a zkouší vaši trpělivost. Omyl, opět je to přirozený vývoj. Bylo by spíš zarážející, kdyby se ve třech letech takto neptalo.

Důležité je udržet nervy (v rámci možností) na uzdě a zvládnout tohle náročné období správně:

Není to jen oblíbená replika ze Shreka, kde touhle otázkou zlobil roztomilý oslík zeleného zlobra. Je to realita mnoha rodičů a leckdy je jedno, zda vás čeká půlhodinová cesta k babičce, nebo několik hodin v autě k moři.

Je samozřejmě těžké dítěti každých deset minut říkat chlácholivé věty typu: vydrž, ještě to bude chvíli trvat, ale pak si to užijeme. I když jste zapřisáhlí ateisté, tohle jsou chvíle, kdy se modlíte k Bohu, aby vaše ratolest alespoň na chvilku usnula.

Zkuste v sobě vydolovat pochopení. Jste dospělí, máte mnoho let náskok a jednoduše umíte své emoce mnohem líp ovládat. Vaše dítě se to teprve učí a váš klid a trpělivost je to nejlepší, co mu v tu chvíli můžete dát. A taky to chce hrát Slovní kopanou a podobné cestovní hry.

Ne a ne a ne, nechci a nebudu. I tyhle negace se brzy probojují do slovníku vašeho dítěte, nejčastěji kolem druhého roku, ale někdy i dříve (když ještě nemluví, slovo nechci nahradí urputným vrtěním hlavičkou). Vaše dítě najednou nechce na nočník, i když je vám jasné, že ho budete muset do pár minut kvůli mokré nehodě převléknout. Nechce spinkat, přestože se mu únavou pletou nožičky. A nechce papat, ačkoli vy dobře víte, že za deset minut bude mít hlad jako vlk.

Asi vás nepřekvapí, že i tohle je vývojové stadium, něco, čím si dítě musí projít. Doposud nemělo nad sebou vlastně žádnou kontrolu, bylo nadneseně řečeno panenkou, s níž jste si dělali, co jste uznali za vhodné. Vy jste určovali, kdy je potřeba miminko přebalit, nakrmit, uložit ke spánku a podobně.

Jenže vaše dítě už není miminko a potřebuje si začít vymezovat svoje hranice. A vy byste ho měli respektovat, řekněme mírně korigovat, a tam, kde je to možné, mu dopřát možnost, aby si samo zvolilo. Dělejte kompromisy a pomalu ho učte, že za svá rozhodnutí musí také nést určitou odpovědnost. Nechceš spinkat, v pořádku, tak si hraj, ale v postýlce. Ideální kompromis. Nechceš se vyčurat, dobře, ale až se počuráš, budeš muset chvíli vydržet v mokrém oblečení, protože jedeme na výlet a během cesty tě převlékat nemohu. To je zas příklad nesení následků.

Když vás poprvé osloví mami, je to úplná tsunami lásky. Pak ale přijde období, kdy jeho urputné mamíííí nebo tatíííí slyšíte pokaždé, když se na minutku vzdálíte (třeba když potřebujete na WC). Nemáte ani vteřinu pro sebe, nikdy nejste sami, je to až k zbláznění. Většinou je to jen obyčejná dětská potřeba se neustále ujišťovat, že jste nablízku, mnohdy stačí jen ze záchodu zavolat, aby dítě vědělo, že jste blízko.

Může jít o separační úzkost. Ta je typická pro miminka kolem osmého měsíce a může se objevit i u batolat. Ve chvíli, kdy maminka zmizí (byť jen na minutku), dítě prožívá opravdový nefalšovaný strach. Děti totiž žijí teď a tady, ještě neumí pracovat s časem a nevidí rozdíl mezi pěti minutami a týdnem. Když máma není, tak není, a strach, že zmizela navždy, je gigantický.

Nad dětským voláním proto nemávejte rukou, nesnažte se dítě trénovat a zvykat, jen byste tím zvyšovali jeho stres. Nejlepší je tohle období prostě nechat být - odejde tak náhle, jak přišlo. A když opravdu potřebujete odejít, zajistěte, ať dítko pohlídá někdo, kdo je mu opravdu blízký, ne kamarádka, kterou vídá jednou za pár měsíců.

Jak uklidnit vztekající se dítě? Zkuste triky, díky kterým se budou méně vztekat a více poslouchat