Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Často se problém šikany zužuje na to, že v ní figurují jen dvě strany – šikanovaný a šikanátor. Jenže vzhledem k tomu, že k šikaně dochází většinou v kolektivech (školách, zájmových kroužcích, dětských skupinách…), účastníků tam bývá víc. A tito svědkové velmi často mlčí, o problému nikomu neřeknou a nečinně přihlížejí.
Proč svědci šikany nic neřeknou?
Nejsou zlí, nemají žádné potěšení z toho, že je někomu ubližováno, ale přesto neudělají nic, aby násilí zamezili. Svědkové mlčí možná ze strachu – mohou se agresora bát a mít strach, že pokud se vymezí, jeho zloba se obrátí proti nim. Je-li šikana dlouhodobější, mohou mít navíc pocit jakési spoluviny, že tím, že šikanování už nějaký čas přihlížejí, se stali jeho součástí – a tak i oni nesou díl viny, protože nic neudělali, aby zlo zastavili.
Ale často mlčí z úplně banálního důvodu: Vlastně ani netuší, že jde o šikanu. Nemají s ní zkušenosti, nikdy ji nezažili, možná se o ní doma ani ve škole nemluví, a tak jednoduše nevědí.
Šikana, nebo pošťuchování? Hranice je tenká
Je pravda, že hranice mezi tím, co je šikana a co je běžné pošťuchování, je někdy velmi tenká. A tak se dětem těžko rozlišuje mezi „zbabělým žalováním“ a zavíráním očí před velkým problémem. Kdy je v rámci fungování skupiny fajn určité tajemství udržet a kdy už je potřeba vše říct někomu dospělému, nějaké autoritě? To je velké dilema, které může dětský mozek pořádně potrápit.
- I proto Linka bezpečí chystá kampaň Tajemství, která by měla dětem a dospívajícím s tímto problémem pomoci. Zásadní roli však hraje rodina. V ní by téma šikany rozhodně nemělo být tabu, naopak už od útlého věku je potřeba potomky připravovat na to, že ne vždy je svět ideální místo, ale že zlu je možné (a hlavně správné) se postavit.
Mezi dětmi je běžné různé pošťuchování, škorpení i urážení. Hranice mezi tím a šikanou je tenká, přesto je dobré děti učit, že existujeFoto: Studio Romantic, Shutterstock.com
Šikana jako téma z pískoviště
Jakmile dítě vstupuje do nějakého kolektivu a je schopné alespoň velmi zjednodušeně chápat různé druhy sociálního chování, je čas téma šikany otevřít, byť jen okrajově. S trochou nadsázky už tedy klidně ve chvíli, kdy s ním začínáte chodit na pískoviště. „Obecně se dobře učí příkladem. Někdy si dítě musí samo zažít, že tohle mu není příjemné, a tudíž pochopí, že to není příjemné ani druhému. Jde už o děti na pískovišti, kdy si někdo bez dovolení bere věci jiných, někoho v rámci her utlačuje, posmívá se mu,“ vysvětluje Soňa Petrášková, ředitelka Linky bezpečí.
A jak děti rostou, téma prohlubujte, zasazujte do nových reálií (školka, škola, kroužek…), přidávejte víc a víc informací. Důležité je potomkům vštípit, že šikana je zlo, proti kterému je potřeba se vymezit. „Že by nikdo neměl šikaně přihlížet a nezajistit oběti pomoc. Tím v podstatě šikanu schvaluje. Je namístě hledat pomoc u dospělých, protože samotná oběť šikany na to často nesebere dost odvahy. V tu chvíli nejde o žalování, ale o hlášení šikany,“ upozorňuje odbornice.
Jak mluvit s dětmi o šikaně
Jak potomkům vysvětlit, co všechno je šikana a jak ji poznají, aby věděly, že tohle je už vážná věc a nebude to žalování, ale nahlášení nepřijatelného násilí.
- Vnímej svůj pocit: „Dítě chování, které je pro něj jen těžko akceptovatelné, pozná stejně jako dospělý – nepříjemnými pocity. Když je slabší utlačovaný, když se někomu děje příkoří, bezpráví, tak nastupuje třeba i jen špatně definovatelný ‚blbý pocit‘, někdy strach či úzkost,“ říká Soňa Petrášková, ředitelka Linky bezpečí. A tomuto pocitu by se dítě nemělo bránit, ale svěřit se s ním, konzultovat situaci třeba s rodiči či učitelkou.
- Pojmenujte konkrétní druhy šikany: Vysvětlete, co všechno se pod pojem šikana schová. Systematické pomlouvání, navádění ostatních, aby se spolužákovi posmívali, fyzické útoky bez zjevného důvodu, schovávání či ničení věcí spolužáka, ale také nucení do něčeho, co druhého ponižuje, zesměšňuje nebo se mu to jakkoli nelíbí. „Zjednodušeně řečeno, pokud se směje jen jedna strana, je to vždy signál, že to není v pořádku,“ upřesňuje Soňa Petrášková.
- Když to řekneš, pomůže to někomu? Když se žaluje, většinou to někomu uškodí, ale nikomu nepomůže. Když řeknete, že Fanda zapomněl domácí úkol, dostane poznámku. Ale komu to prospělo? Ale když řeknete, že Fanda každý den krade Péťovi svačiny? Nejspíš to Fanda odskáče, ale Péťa si oddychne. I tohle je jednoduché pravidlo pro to, aby dítě rozlišilo, co už není žalování.
Šikana se ovšem ani zdaleka netýká jen dětských kolektivů. Šikana na pracovišti: Jak rozpoznat přísnost a hloupé vtípky od bossingu a mobbingu?
