Křičíte na děti? Ničíte tím vzájemný vztah a poškozujete jejich sebeúctu. Místo výbuchu vyjděte schody!

Proč lidé křičí? Obvykle proto, že jsou naštvaní, mají vztek nebo cítí frustraci. Podobné negativní emoce čas od času trápí každého a není na nich nic špatného. Záleží ovšem na tom, jak se s nimi člověk popere a zda je dokáže zvládnout s rozumem.

„Hněv či zlost jsou zcela běžné emoce, které pociťujeme ve chvíli, když věci nejdou, jak bychom si přáli. Jste třeba naštvaní, protože chcete, aby vaše dítě přestalo (nebo naopak začalo) něco dělat, a když se tak neděje, zvýšení hlasu je zcela instinktivní reakcí. Křik ale není efektivní rodičovskou strategií,“ říká klinická psycholožka Laura Markham pro magazín Parents.

Zakřičet na dítě, když běží pod auto, je naprosto v pořádku. Houknout na dítě, když vás opakovaně nevnímá, také. „Pokud ale křikem vyjadřujete emoce, nad kterými jste ztratili kontrolu, pak byste měli dítěti následně situaci vysvětlit. Je v pořádku ukazovat dětem, že máme emoce. Že prožíváme podrážděnost, frustraci, hněv. Není ale v pořádku, pokud v nich na dítě útočíme a ponižujeme ho. Pokud jsme se neudrželi a dítě v křiku ponížili, měli bychom se omluvit a svá slova vzít zpět,“ říká psycholožka Šárka Miková, autorka teorie osobnosti, tzv. teorie typů.

Hádky s puberťáky? Zvládněte je bez křiku, ponižování a argumentačních faulů>>>

Křik v dítěti vyvolává fyziologickou reakci „bojuj, nebo uteč“, kterou spouští mozek, pokud vnímá hrozbu a nebezpečí. Když na děti často křičíte, budou se hůře soustředit, zhorší se jejich schopnost učení a mohou trpět úzkostmi. Takové dítě snadno získá dojem, že zřejmě nestojí za nic, když na něj jeho nejbližší člověk tolik křičí.

„Když je rodič v emocích a křičí na dítě, jeho mozek reaguje stresovou reakcí. Není schopno ani vnímat slova, ani se z nich nijak poučit. Místo toho prožívá pocity zahanbení a ponížení, připadá si špatné, odmítané, nemilované. Tato frustrace často vyústí v agresi z jeho strany, ať už vůči sobě, nebo rodičům. Dlouhodobě křik, který vyvolává v dítěti zahanbení, významně narušuje jeho sebehodnotu,“ zdůrazňuje psycholožka Šárka Miková.

>>>Zrcadlení jako výchovná metoda: Pomůže zvládnout malé vzteklouny?

Naštvaný člověk vidí všechny kolem jako nepřátele. A dítě by se nikdy nemělo cítit jako nepřítel svých rodičů. Bezprostřední reakcí na křik je buď vzdor, nebo naprostá defenziva a rezignace, nikoli poučení.

„Pokojnou a klidnou komunikací bez výbuchů vzteku pomůžete dítěti cítit se bezpečně a zároveň si zajistíte jeho větší pozornost, vnímavost k tomu, co se mu snažíte sdělit. Děti se jen těžko naučí regulovat své vlastní emoce, pokud jim rodiče neukážou, jak na to. Ti, kteří často křičí, je mohou nevědomky naučit reagovat přehnaně ve frustrujících a vypjatých situacích,“ vysvětluje Laura Markham.

„Pokud nejde bezprostředně o život a cítíte, že pohár trpělivosti za chvíli přeteče, měli byste děti informovat o tom, že už je toho na vás moc. Moje kamarádka dětem říkala: ‚Ještě chvíli a bude ze mě zuřivá hrošice.‘ Nevyhrožovala, ale informovala, že výbuch může přijít a že to děti vlastně mohou ovlivnit,“ popisuje Šárka Miková.

Pokud cítíte, že „výbuch sopky“ se blíží, zkuste se něčím uklidnit. S tím velmi pomáhá vědomě zpomalovat dech. Nadechujte se a počítejte přitom do pěti, pak na čtyři zadržte dech a na šest pomalu vydechujte. Ideálně se přitom dívejte ven, do zeleně.

„Můžete také třeba vyběhnout schody nebo se po chodbě rychle projít tam a zpátky. A pak zkuste celou situaci přehodnotit. Je to, co vás naštvalo, opravdu tak zásadní? Kdybyste nebyli unavení nebo naštvaní z práce, vytočilo by vás to také? Je to přece pořád ještě dítě, teprve se učí…“ říká Šárka Miková.

Ovládat se a jednat v klidu a s rozvahou, pokud jste zvyklí zvyšovat hlas pravidelně, vyžaduje čas a cvik. Pokud se přistihnete, že „už zase“ ječíte, zastavte se a omluvte. Uznejte svou chybu a zkuste to znovu. Čím více budete trénovat přerušování „cyklu křičení“, tím snazší to pro vás bude.

Škodí intenzivní rodičovství dětem? Záleží, jak tento styl výchovy pojmete