Vedete děti k samostatnosti? Přehnaná ochrana jim snižuje sebevědomí, občas si potřebují „nabít pusu“

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pro rodiče je jedním z primárních úkolů vychovat z potomka soběstačného a zodpovědného dospělého. Nechat děti, aby některé úkony zvládaly samy, je ale mnohdy obtížnější pro rodiče než pro jejich ratolesti. Částečně i proto, že silným pudem každého rodiče je své dítě chránit a snažit se mu mnoho věcí ulehčovat.

Děti kromě toho, že potřebují jasné hranice, musí v životě čelit i různým výzvám. V tomto ohledu je proto nejhorší mít tzv. vrtulníkové rodiče, kteří mají o své potomky tak velké obavy, že jim nedovolí roztáhnout křídla. I v případě výchovy ale platí, že chybami se člověk učí. Děti si potřebují „nabít pusu“, aby rozvíjely své dovednosti, statečnost a soběstačnost. Vedení dítěte k nezávislosti vyžaduje čas, úsilí a důvěru. Když budete malému školákovi stále připravovat svačiny a připomínat mu, jaké pomůcky si má do školy přinést, bude zvyklý spoléhat na ostatní.

Není ale možné „hodit“ dítě do vody zodpovědnosti ze dne na den. „Menší dítě stačí nechat, ať zkusí chvíli vydržet samo, bez matky, ať ji má v dohledu, ale stále se na ni nesápe. Podpoříte tak důvěru, pocit bezpečí a nezávislost,“ tvrdí psycholožka Anastazie Maindl, která současně varuje: „Pozor ale na separační úzkost u labilních dětí, které nemají ještě zralý nervový systém. Dítě nesmí chápat jako trest, že zlobilo a maminka ho odložila.“

Pozorovat, jak dítě bojuje s prvními neúspěchy při budování samostatnosti, může být pro rodiče frustrující. Když si však váš potomek například ráno sám nevzpomene, že si měl vzít deštník, a pak přijde domů celý promočený, je to ta správná cesta. Pomáhá mu prosperovat a ve skutečnosti může zlepšit jeho sebevědomí a schopnost vyrovnat se s nepřízní osudu. Tzv. léčba šokem v tomto případě platí jak na děti, tak rodiče.

Samostatnou kapitolou je otázka, kdy svěřit dítěti první mobil, klíče od bytu nebo ho zkrátka jen nechat chodit samotné ze školy. „Je to individuální. Záleží i na místě bydliště a bezpečí celé čtvrti. Ale dítě v druhé třídě by mělo trefit domů, pokud nemusí přecházet rušnou magistrálu. Není důležité kdy, ale jak - rodiče musí vyhodnotit jeho orientační schopnosti a zajistit jeho bezpečnost,“ radí námi oslovená psycholožka. Možná si ani neumíte představit, jak velkou radost bude dítě mít, když dorazí poprvé samo do školy nebo se dopraví z kroužku. Budujete v něm sebevědomí.

Rozhodně není možné očekávat, že když dítěti jednoho dne naložíte hrstí vrchovatou všechny povinnosti, dočkáte se 100% výsledku. „Musí se začínat postupně. A již od raného dětství. Dát mu do ruky lžičku, hrneček, ať to zkouší. Nedělat věci za něj. Roste tím jeho šikovnost,“ míní odbornice. Je samozřejmě nutné obrnit se trpělivostí.

Povzbuďte dítě, aby se ujalo malých úkolů, jako je úklid hraček po hře, pomoc s ukládáním potravin nebo příprava svačiny. Ujistěte se, že mu dáváte domácí práce, které jsou přiměřené věku a nezbytné. A chvalte – to je něco, na co se hodně zapomíná a je to velká chyba. Sebedůvěru získá dítě jedině pozitivní zpětnou vazbou, takže se nezaměřujte jen na to, co ten den z daných úkolů nezvládlo, ale naopak na to, co se mu povedlo.

Pokud je to možné, vyhněte se neustálému korigování, když se dítě snaží dělat něco samostatně. Pokud například požádáte ratolest, aby si ustlala postel, a výsledek není dokonalý, odolejte nutkání to opravit. Vždy se snažte mít na paměti, že dokonalost není cílem. Cílem je umožnit dětem převzít zodpovědnost. Ztratí motivaci, pokud pokaždé, když něco udělají, získají pocit, že selhaly.

Podpora nezávislosti vašeho dítěte může být darem i bojem. Pamatujte, že čím více pro ně uděláte, tím méně mohou udělat (a naučit se) samy pro sebe. Mějte na paměti citát Marie Montessori: „Nikdy nepomáhejte dítěti s úkolem, u kterého má pocit, že může uspět.“

Psychika dětí trpí stále víc. Co za tím stojí a jak to řešit?