Jak „přežít“ vysvědčení? V klidu. Za špatné známky netrestejte, dobré přehnaně neodměňujte

A je to tu zase. Někdo očekává konec června s radostí a těšením, pro jiné je den D spíše obávaným strašákem. Jak zvládnout poslední školní den a vysvědčení v pohodě a s nadhledem, i když zrovna úplně nesplňuje vaše rodičovské představy?

Jistě, pohled na vysvědčení vás může vyděsit. Můžete reagovat unáhleně, s křikem a se slovy, která budou plná hněvu a zákazů. Tím ale sobě ani ratolestem nijak nepomůžete. „Každé dítě se těší na začátek prázdnin, tak je zbytečné kazit mu těšení nějakým nepříjemným kázáním. Pokud přece jenom potřebujete dítěti promluvit do duše, učiňte tak v klidu. Třeba týden před posledním školním dnem. Vysvědčení jsou v tu dobu už stejně napsána, a tak je ten správný čas se nad známkami společně zamyslet a zvážit, co a za jakých podmínek se dá vylepšit, zda jste schopni pomoci dítěti vy sami nebo bude vhodné domluvit se třeba na doučování,“ doporučuje Štěpánka Štrougalová, lektorka z Baby Clubu Juklík.

Jedním z problémů známkování je, že průměrná známka za pololetí vůbec nemusí zohledňovat fakt, že se dítě postupně zlepšovalo. Dokud je školák v procesu učení, neměl by dostávat špatné známky za to, že dovednost ještě neovládá kvalitně.

„Například se učíte psát všemi deseti nebo kreslit zátiší. I když se od začátku velmi snažíte a poctivě trénujete, můžete z průběžných testů či kreseb dostávat špatné známky. Jednak proto, že se to zkrátka teprve učíte, ale také třeba kvůli stresu. Během pololetí se zlepšujete a na jeho konci dostáváte samé jedničky. Přesto dítěti kvůli průměru za celé pololetí na vysvědčení vychází třeba lepší trojka,“ popisuje problém psycholožka Šárka Miková, autorka několika knih (např. Milovat nestačí nebo Ani mámy nejsou stejné).

Většina rodičů chce samozřejmě pro své děti to nejlepší. Mnohdy to ale se svou ctižádostivostí a požadavky poněkud přehánějí. Každé dítě má totiž své osobní maximum někde jinde. Často si rodiče bohužel vůbec neuvědomují, že nepřiměřený tlak z jejich strany na výsledky ve škole mnohdy vychází z jejich vlastních nenaplněných ambicí.

„Pokud jde o známky na vysvědčení z 8. a 9. třídy, které se započítávají při přijímání na střední školu, jsou obavy rodičů pochopitelné, protože je k tomu nutí systém přijímacího řízení. Mnohdy však tlačí na dítě kvůli svým vlastním ambicím a omlouvají to tím, že pro něj chtějí lepší budoucnost. Někteří vnímají známky jako odraz své rodičovské péče, což vede k neadekvátnímu tlaku na dítě,“ vysvětluje psycholožka.

Jestliže se během roku zajímáte o studijní výsledky vašeho potomka, vysvědčení by pro vás nemělo být žádným překvapením.

„Dítě by nemělo mít obavy, jak zareagují na vysvědčení rodiče. Tresty nepřinesou nic víc než ještě větší odpor ke škole a k povinnostem se školou spojeným. Naopak pochvala a povzbuzení jsou tou nejlepší motivací. Pokud vysvědčení není zcela uspokojivé, neukvapte se a pokuste se, aby vaše reakce vyzněla pozitivně. Oceňte hezkou známku nebo předmět, kde došlo ke zlepšení. A nezapomeňte dítku říct, jak mu věříte a jste přesvědčeni, že příště už se jeho snaha na známkách jistě odrazí,“ uvádí Štěpánka Štrougalová.

„Pokud uvidíte špatné známky, může pro vás být těžké udržet svou frustraci na uzdě a chovat se racionálně. Jenže obviňování a tresty motivaci k učení nezvýší. Naopak dítě prožívá pocity ponížení a zahanbení, které mu brání se nad sebou a svými výsledky racionálně zamyslet. Zahanbení je přitom velmi bolestivý pocit, který mozek vnímá jako ohrožení, což vyvolává stresovou reakci. Pocit ohrožení je o to horší, že ho způsobují lidé, kteří by měli zajišťovat bezpečí a ochranu. Některé děti se psychickému tlaku rodičů podvolí a snaží se o lepší prospěch ze strachu, který ovšem schopnost se učit zhoršuje, a vyrůstají z nich osoby závislé na autoritě. Jiné děti jdou do vzdoru a opozice vůči autoritě a přestanou se snažit úplně,“ vysvětluje Šárka Miková.

Snaha a úsilí dítěte, aby se ve škole zlepšilo, je úzce spjata s vnímáním smyslu toho, co se učí. Mnoho rodičů se domnívá, že za špatné výsledky ve škole stojí jen nedostatek snahy. Jenže ne vždy je vše jen otázkou vůle.

„Dětem nestačí říct: ‚To se ti jednou bude v životě hodit.‘ Aby měly vnitřní motivaci k učení, potřebují v danou chvíli rozumět smyslu svého učení. Ten je úzce napojený na jejich vrozené nastavení mozku, které ovšem není u všech dětí stejné. Dítě je automaticky motivované pro určité typy aktivit, zatímco jiným se jejich mozek snaží vyhnout,“ říká psycholožka Šárka Miková.

Učitel se spletl… Přečtěte si, jak se někdy děti snaží „okecat“ špatné vysvědčení