Jak mluvit s dětmi o tom, co je trápí? Výbuchy emocí nepřerušujte a hlavně žádné obviňování

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Mezi nejčastější otázky, které si vzájemně pokládáme, patří obligátní „jak se máš“, na což poněkud povrchně odpovídáme jen „dobře“. Nerozvádíme nijak své pocity, náladu nebo aktuální psychické rozpoložení. S dětmi je to podobné. Ruku na srdce, je vaší první otázkou poté, co se odpoledne vrátí domů, něco jiného, než „co bylo ve škole?“ A spokojíte se s odpovědí „dobrý“ nebo ještě razantnějším „nic“?

Děti prožívají stejně složité emoce a nálady jako dospělí. Bývají vystrašené, frustrované, rozzlobené, cítí se rozpačitě, žárlí, tápou ve vztazích s vrstevníky… Ne vždy se s nimi ale ochotně svěřují. Jak je povzbudit a ujistit, že je pochopíte a nebudete kritizovat či soudit? Tady jsou užitečné tipy, které mohou zvýšit pravděpodobnost, že se s vámi vaše ratolesti nebudou stydět a zdráhat sdílet své pocity, těžkosti i trable.

Každý rodič chce samozřejmě vychovat samostatné a šťastné dítě, které si bez větších karambolů poradí i s náročnějšími stránkami života. Ukažte dítku, že mu důvěřujete, spoléháte na něj a věříte v jeho schopnosti. Řekněte mu, v čem ho obdivujete a že mu věříte ve všem, co dělá, nezapomeňte ale zároveň zdůraznit, že i přesto se na vás může vždy plně spolehnout a obrátit s jakýmkoli problémem. Ať ví, že mu (i když zpovzdálí a nenápadně) kryjete záda a v případě potřeby zafungujete jako spolehlivá záchranná síť.

Děti nebudou o svých pocitech mluvit, pokud se budou domnívat, že vás svými myšlenkami, názory nebo problémy jakkoli znepokojí, rozesmutní, nebo dokonce rozčílí. Ať už se dozvíte cokoli, snažte se zůstat za každou cenu klidní a držte své emoce na uzdě. Nedramatizujte a nevyvádějte. Dobrou taktikou je přesvědčit je, že jim věříte, jste přesvědčeni, že to zvládnou. Zázračný účinek má ujištění: „Kdykoli se dostaneš do úzkých a poteče ti do bot, můžeš za mnou přijít, budu se snažit ti pomoci. Jsem tady pro tebe, ať se stane cokoli.“

I když je na vás dítě zrovna hodně naštvané, nepřerušujte jeho emoční vzplanutí. Zatněte zuby a vydržte mlčet jako pěna. Nechte ho, aby se „vybouřilo“, než mu nabídnete svůj pohled na věc. Nerozčilujte se, že si s vámi nepřišlo promluvit dříve, podobné výčitky nemají smysl. Nepřerušujte ho a neskákejte do řeči, i když se právě valí námitky nebo připomínky na vaši adresu a zdrojem zloby jste v tu chvíli právě vy sami. Teprve, když dítě pozorně vyslechnete, může začít poslouchat na oplátku ono vás.

I když to může být někdy těžké, vyhýbejte se větám typu „já ti to říkal(a)“, „vždyť sis to zasloužil(a)“ nebo „a co jsi čekal(a), že se stane“. Ve chvíli, kdy se dítě potýká s nějakou nepříjemnou a bolestnou situací, velmi pravděpodobně se již cítí dost nešťastně, zahanbeně a v rozpacích, je velmi zranitelné. Vágní poučky v ten okamžik jeho pocity jen zhorší. Projevte empatii, laskavost a soucit (i když „jste mu to říkali“). Dejte najevo pochopení, případně lítost, nabídněte pomoc a oporu. Jen tak bude mít chuť i odvahu se na vás znovu obrátit, až zase něco pokazí nebo se objeví další průšvih.

Nepodceňujte a nezlehčujte pocity vašeho dítěte. Pokuste se zdržet komentářů, jako „vždyť o nic nejde“, „to přece není konec světa“ nebo „myslím, že to moc dramatizuješ“. Pokud za vámi potomek přijde, obvykle hledá pochopení a potřebuje pomoc. Formulujte svůj názor opatrně a dejte najevo, že rozumíte, jak se zrovna cítí, chápete jeho trápení a bolest, zeptejte se, co je ve vašich silách udělat, aby se cítil lépe.

Některé děti se dokážou otevřít až ve chvíli, když jim dáte zcela jasně najevo, že s nimi chcete mluvit a začnete se aktivně vyptávat, jiné se zase ochotně rozpovídají a svěřují téměř kdykoli. Jako rodiče nejlépe poznáte a vycítíte, kdy je ten správný čas a prostor pro důvěrný rozhovor.

Spousta dětí má takové „zpovědní“ chvilky večer před spaním. Je samozřejmě méně pravděpodobné, že se vám potomek začne svěřovat, pokud má dojem, že na to nemáte náladu, jste příliš zaneprázdnění, roztěkaní, nervózní a ve stresu, že nestíháte. Iniciujte vzájemný dialog, buďte zvědaví, projevte zájem o život vašeho dítěte, všímejte si jeho reakcí. Příklad? „Připadá mi, že jsi trochu smutný“ nebo „Vypadáš, že tě něco trápí, můžu ti nějak pomoci?“

Jak poznáte přetížené dítě? Je vzteklé, mrzuté či duchem nepřítomné