Minimum zákazů a příkazů, svoboda i za cenu průšvihů. Tak své děti vychovávají matky typu panda

Představte si pandu. Pohodové klidné zvířátko, co se za ničím moc nežene, polehává, nechává věci kolem sebe přirozeně plynout. V určitém smyslu lze takto přistupovat k rodičovství. Ne že by pandí rodiče byli líní, ale spíš nechávají věcem volný průběh, do ničeho své ratolesti příliš netlačí a nejsou zaměřeni na výkonnost. Poprvé tento termín použila před několika lety Esther Wojcicki, americká novinářka, spisovatelka a matka tří dcer, která se dlouhodobě věnuje tématu, jak z dětí vychovat úspěšné a šťastné dospělé.

Pro kritiky jsou pandí rodiče lenoši, co děti nechávají růst jak dříví v lese. Podle Wojcicki to ale tak není. Pandí rodič sice svým dětem dopřává co nejvíc svobody, nechává řadu rozhodnutí na nich, nedělá za ně věci, které jiní rodiče zcela automaticky dělají, ale ne proto, že by byli líní, ale protože prostě chtějí, aby byly jejich ratolesti co nejvíc samostatné, měly nad svým životem kontrolu a naučily se za svá rozhodnutí nést i zodpovědnost.

A tak panda rodič rozhodně nechystá svým dětem svačinu do aktovky, nepomáhá jim do noci s referátem na hodinu dějepisu, nevodí je do školy ještě v páté třídě, nechá je jít v dešti bez pláštěnky, a když chce potomek seknout po pěti letech s klavírem, protože ho zrovna teď baví hokej, nechá ho. „Klíčem ke štěstí je pocit moci nad svým životem a myslím, že mnoho lidí má pocit, že ho nemají. Cítí, že je ovládají jejich rodiny, že dělají věci, které osobně nechtějí, jen aby udělali radost někomu jinému,“ vysvětluje Wojcicki s tím, že třeba její dcery chodily od pěti let do školy samy, a jakmile se naučily trochu počítat, přidělila jim peníze a měly zodpovědnost za nákupy potravin.

Jsou situace, kdy pandí rodič opravdu mlčí, i když ví, že rozhodnutí, které jeho ratolest právě dělá, není správné. A tak když jde v mrazech bez rukavic, maximálně prohodíte něco ve smyslu „budou tě zábst ručičky“. To, že pocítí mráz na vlastní kůži (doslova), je cennější zkušenost než tisíce rodičovských zákazů a příkazů. A až si třikrát zapomene svačinu a prožije den o hladu, věřte, že počtvrté už si ji do aktovky dá.

Znamená to ale, že nic neřeknete, když dítě celý den kouká jen do mobilu, nebo když se místo večeře cpe čokoládou? Ani náhodou. Jste samozřejmě životním průvodcem dítěte, jdete mu příkladem, dáváte mu zpětnou vazbu, radíte mu. A vytváříte kompromisy, takže se třeba dohodnete, že hodinu bude na mobilu, ale pak spolu půjdete ven. I pandí rodič může v určitých situacích přistoupit k přísnosti a dítku klidně něco zakázat. „Vlastně vytváříte dítěti lešení, po kterém kráčí vstříc svobodě a samostatnosti. Místo toho, abyste dětem neustále do něčeho zasahovali, pomáháte jen tehdy, když to doopravdy potřebují,“ vysvětluje Wojcicki.

Jednu věc je ale potřeba si uvědomit. Většina rodičovských „metod“ včetně té pandí se týká doby, kdy jsou děti malé. Váš čas je zhruba do 14 let věku dítěte (podle některých i méně). To jsou roky, které jste měli na to vychovat z dítěte slušného, samostatného a schopného člověka.

Jakmile je dítě v pubertě a v podstatě na prahu dospělosti, vaše směna končí. Pak už můžete jen respektovat veškerá rozhodnutí, které vaše dítě učiní, neustále mu připomínat, že jste tu pro něj, když bude v úzkých, a jednoduše doufat a věřit, že jste svůj úkol zvládli dobře. A přijmout i to, že vaše ratolest bude dělat chyby (tak jako jste je v tomhle věku dělali i vy), ale místo, abyste jí prostřednictvím zákazů a příkazů pomáhali se jim vyhnout, bude tu vaše otevřená náruč ve chvíli, kdy si nabije nos.

Součástí výchovy je samozřejmě i to, že je potřeba dítě „zasvětit“ do lidské intimity. Sexuální výchova? Antikoncepce už není hlavní téma. Dnes je to spíš kyberšikana, neplodnost a gender