Článek
Téměř každý, kdo měl někdy psa, musel dříve nebo později řešit nějaký jeho negativní povahový rys nebo nežádoucí projevy. Ať už jde o kousání, počůrávání, ničení věcí nebo třeba přílišné štěkání a kňučení, každý pes občas svého pána pozlobí a není nutné řešit každé štěknutí nebo rozkousaný pantofel.
Zatímco u štěňat jsou tyto projevy zcela běžné, pokud je vidíme u zdravého dospělého psa, může se jednat o chybu ve výchově, kterou je třeba napravit. Pokud se ovšem jeden nebo více těchto projevů odehrává pravidelně v čase, kdy je pes sám doma, bude se pravděpodobně jednat o separační úzkost, kterou je třeba řešit. Přestože občas jde o běh na dlouhou trať, dostat separační úzkost pod kontrolu pomůže nejen vám, ale především samotnému psu, který bude v psychicky větší pohodě a nebude svými úzkostnými záchvaty přetěžovat svůj organismus.
Co je separační úzkost a jak ji poznat?
Termín separační úzkost si spousta z nás spojuje především s malými dětmi, ale velmi často jí trpí také naši mazlíčci. Jedná se o stav, kdy pes nedokáže být sám, myslí si, že jste ho opustili, a následkem toho psychicky velmi trpí, což se může projevovat několika způsoby. Velmi často se snaží dostat za svým páníčkem, a tak kvůli hledání únikové cesty ničí třeba dveře či podlahu nebo hystericky pobíhá sem a tam. Odmítá žrát a často také pít a může se ze stresu počůrávat nebo nechávat hnědá překvapení na různých místech. Nezřídka se také stává, že pes v zoufalství téměř bez přestání štěká nebo kňučí, čímž zatěžuje nejen svůj organismus, ale také sousedské vztahy.
Pes trpící separační úzkostí si hledá cestu, jak se dostat za páníčkemFoto: Helioscribe, Shutterstock.com
Jak separační úzkost vzniká a jak jí předcházet
I když je těžké si to připustit, za separační úzkost můžeme my, páníčci. Pokud svého mazlíčka odmalička bereme všude s sebou a milujeme ho opičí láskou, je velmi pravděpodobné, že nám z něj vyroste pes, který je nesamostatný a vyžaduje nepřetržitě lidskou společnost. V nejhorších případech pes potřebuje společnost pouze svého pána, a tak v jeho nepřítomnosti nepomůže ani hlídání.
Pokud tedy chcete separační úzkosti předejít, zvykejte svého psa na samotu postupně již od štěněte. Stačí začít zvykat štěně na to, že jste v jiné místnosti, a poté pokračovat krátkými vycházkami na nákup nebo se smetím a postupně intervaly prodlužovat. Snažte se přitom vyvarovat loučení a také vítání, která jsou spojena s přílišnými emocemi, a pes by si je tak zapsal jako speciální událost, ne jako běžnou součást života.
Myslete na to, že psí láska je sice bezmezná, ale pouze samostatný pes je psychicky zdravý a v pohodě.
Co dělat, když má pes separační úzkost?
Pokud má váš pes separační úzkost, je velmi pravděpodobné, že jste zanedbali výchovu. Často ji mívají také psi osvojení, kteří se na člověka rychle navážou. Psi, již trpí separační úzkostí, bývají často rozmazlení, nesebevědomí a nesamostatní, a tak je nejvyšší čas začít konat.
Ke psu začněte přistupovat jako k dospělému jedinci a naučte ho samostatnosti, k čemu vám dopomohou třeba četná videa na YouTube. Postupně ho navykejte na svou nepřítomnost, a pokud si nevíte rady, zkuste vyhledat zkušeného psího behaviorologa, který vám pomůže. Po konzultaci s veterinářem je vhodné také zařadit léčivé preparáty, jež psovi pomáhají překonat stresové situace (Adaptil, Allegris, Serene-UM). Tyto přípravky existují jak ve formě tablet, tak třeba obojků nebo kapek do difuzéru, a je tak snadné je psovi postupně podávat i v době vaší nepřítomnosti.
