Říká se, nesuď knihu podle obalu, ale obal „prodává“. Alena Šafratová učí, kdo jste a jak se oblékat

Alena Šafratová neboli Alenka ze Školy stylu (@skolastylu) je žena, která využívá sociální sítě k podnikání. Pravidelně zde komunikuje s účastnicemi svých online kurzů nebo budoucími stylistkami, které se od ní chtějí učit, a motivuje všechny, kdo ji sledují, aby žili nejlepší život.

Sdílí humorné, smutné i zcela běžné situace ze svého života. Když měla vztah s tajemným agentem, všichni to napjatě sledovali. Když sdílela bolest ze smrti tatínka, plakali s ní. Když si nedávno pronajala domeček na Korfu, všichni jí splněný sen přáli. A když o víkendu pomáhá mamince a vysává žumpu, smějí se s ní.

Já jsem ji poznala před lety na jednom z jejích kurzů a tahle vkusná a stylová ženská si mě získala odzbrojujícím humorem a upřímností.

V oblasti módy a stylu se pohybuješ desítky let. Je podle tebe důležité, jak člověk vypadá?

Tím, jak vypadáme, o sobě můžeme na první dobrou něco světu říct. Ale na první dojem máme pět vteřin! Jak můžeš během pěti sekund někomu říct, že jsi úžasná žena, máma, milenka, že tě baví práce s postiženými, zachraňovat psy a podobně. Ale tím, co vyzařuješ, jak vypadáš a jak se o sebe staráš, o sobě řekneš mnohé. Říká se, nesuď knihu podle obalu, ale obal „prodává“.

Pokud chceš žít svůj nejlepší život, být vzorem pro své děti nebo komunitu, tak ti to jedno být nemůže. To je to samé, jako by sis byla jedno ty sama.

Ty jsi vzorem pro mnohé. Zpočátku vzorem módním, nyní je to o motivaci žen, podpoře v podnikání a podobně. Jak došlo k tomu posunu?

Životními zkušenostmi, které mě formovaly a otřískaly. Dělat módu je krásná, kreativní práce. Ale jak jsem pracovala s reálnými klientkami, zjišťovala jsem, že naučit je hezky se oblékat a ukázat jim, jak pracovat se zevnějškem, pomůže jen na chvíli. Je třeba pomáhat měnit i vnímání sebe sama.

Nádherně jsem oblékla ženu a ona byla překvapená, jak je krásná. Vzápětí řekla, že takové šaty by jí partner nedovolil, že by na ni chlapi civěli. A červenou rtěnku by zas nezvládla kolegyně Maruna v práci. Přitom jsou to jen výmluvy, ve skutečnosti nedokážou říct, že to ony to nezvládnou, že si dostatečně neváží samy sebe. Vždy je to o nás, jestli změníme zažité stereotypy v myšlení.

Co se týče zažitých stereotypů, ty sama jsi jich zbořila hned několik. Vybudovala jsi úspěšnou firmu, rozhodla ses, že nepotřebuješ chlapa, co by tě doplňoval, a že nemusí být každá žena matkou, aby byla kompletní. Musela ses hodně obhajovat?

Chtěla bych k tomu říct něco duchaplného, ale já to tak měla rozhodnuté snad od dětství. Jsem dítě komunismu a ta šablonovitost mě dráždila. Nechtěla jsem žít, jak to společnost diktovala.

S dětmi jsem se takto rozhodla velmi brzy a nikdy jsem nelitovala. Měla jsem to ale jednodušší v tom, že mě podpořili rodiče. V dětství mi zemřela sestra a nechtěli, abych takovou bolest někdy zažila. A bylo pro ně důležité, abych byla šťastná.

Nemám pocit, že bych se měla před kýmkoli obhajovat, ale cizí lidi na internetu, to je občas peklo. Nedávno mi jedna žena, evidentně zasloužilá matka, napsala, že konečně ví, proč jsem tak povrchní: právě proto, že nemám děti.

Vida, tuhle souvislost slyším prvně.

Je to tak! Mít šest dětí, tak jsem minimálně laureát Nobelovy ceny. Pokud vybočujete a ukazujete, že to jde i jinak, tak provokujete. Já ale nabádám ženy, aby se svobodně rozhodly samy za sebe ve všem – o svém těle i životě, nenabádám je, aby neměly děti.

Jakou pracovní životní pouť máš vlastně za sebou?

Podle toho, co jsem vystudovala, bych měla být účetní. Ale já chtěla něco kreativnějšího. Tak jsem šla dostudovat novinařinu. A pak jsem postupně pracovala jako sekretářka, asistentka, u filmu na Barrandově, dělala jsem produkci a nakonec se zamilovala do módy a stylingu a dostala se až na post ředitelky módy v Elle. A velmi rychle jsem zjistila, že mi nevyhovuje mít hierarchii nadřízených a pracovat od devíti do pěti.

A to byl začátek podnikání?

Ano, založila jsem firmu a začala vyrábět časopisy pro obchodní centra. To jsem dělala asi deset let a měla docela úspěch. Souběžně fungovala i Škola stylu a první kurzy stylingu, ze kterých se rekrutovaly stylistky do mých časopisů.

A kdy přišel onen pád, zlom?

Důvěřovala jsem, ale neprověřovala a skončilo to problémy s finančákem. Jenže mi zároveň umíral táta a mně se vše zbortilo jako domeček z karet.

Táty diagnóza byla děsivá, řekli nám, že máme týden na to se rozloučit. A já se rozhodla, že to je málo a že se pokusím jeho život prodloužit, jak to jen půjde. Půl roku jsem nespala, naučila jsem se dělat infuze nebo píchat i dávkovat morfin. Ve chvíli, kdy se firma topila, jsem přestala pracovat. Táta byl mojí prioritou, i kdybych pak měla jít sedět.

To jsi získala nechtěnou novou perspektivu.

Vypadla jsem z každodenní rutiny, ze svého světa. Když táta zemřel, měla jsem pocit, že začínám znovu. Viděla jsem u něj, jaké je umírání, když nežiješ život podle sebe, ukazoval mi, jak bych neměla a nechtěla dopadnout.

A to všechno dohromady byla nakonec největší životní lekce. V tu chvíli jsem měla dvě možnosti. Zůstat taková jako doteď. Nebo se „znovu vyrobit”. Rozhodla jsem se, že od té chvíle budu nejlepší verzí sebe sama.

Co byly první kroky?

Vrátila jsem se do kanclu a byla připravená vymyslet cokoli nového, co by mě fyzicky nedrželo na místě, nevyžadovalo mou stálou přítomnost. To byl totiž v tu chvíli můj ultimátní cíl – vymyslet něco, co by mě uživilo, ale nesvazovalo. Abych se už znova nemusela rozhodovat, jestli firmu zavřu, když mě bude někdo z rodiny potřebovat. Pár dní po smrti táty jsem si koupila kurz Amy Porterfield, která učí jak dělat online byznys a online kurzy.

Věděla jsem, že musím ihned vydělávat, tak jsem jela systematicky: pustila si výukové video a splnila zadané úkoly, stavěla jsem celý ten systém přesně podle postupu a během tříměsíčního kurzu postavila vlastní online byznys, o kterém jsem ještě před několika týdny neměla ani ponětí, že něco takového vůbec jde.

Zaměřený na styling?

Ano, i když si všichni ťukali na čelo, že styling učit online nepůjde. Já věděla, že když to zvládl někdo jiný v zahraničí, tak já to tady zvládnu taky. Stavěla jsem webovky, propojovala platební brány, dělala prodejní kampaně a zároveň měnila vnímání sebehodnoty. Potřebovala jsem vydělat milion a vydělala jsem 980 tisíc.

Od amerických lektorů jsem se naučila, jak rozjet online byznys, a rozhodla se to předat dál. Ve velkém, pěkně navoněné. A už to jelo: konzultace, byznys konzultace, sebevědomí konzultace, master mind mentoring systém…

Splnil se ti sen, že nemusíš dělat od devíti do pěti?

No jéje! Věděla jsem, že musím získat zdroj pasivního příjmu, který bude existovat bez mojí fyzické přítomnosti. Mým cílem bylo pracovat jen čtyři hodiny denně a mít volno v pondělí a v pátek.

Šlo by podnikat i bez Instagramu?

Mám spoustu klientek, které se nerady ukazují, a taky to jde. Ale je to škoda. Když ty sítě máme, proč je nevyužít. Je to výkladní skříň, další způsob, jak dát o sobě lidem vědět. A zadarmo! Je ale třeba k tomu přistupovat strategicky, mít plán s jasným cílem, jinak je to žrout času, energie, soudnosti. A zaplácávání nudy, což nemůžu vystát.

Jak reaguješ na kritiku a hejty? 

Kritizovat mě může člověk, který šel v podobných botách jako já. Hejty se mě samozřejmě dotknou, nebudu lhát. Jen už mě nemrzí pět měsíců, ale pět minut.

A já mám nulovou toleranci. Jakmile zaregistruju hejt, ať už na sebe nebo na komunitu svých sledujících, okamžitě blokuju, mažu.

Tvé sledující zajímá, odkud jsou jednotlivé kousky v šatníku. A ty často odpovídáš, že je máš už spoustu let. Zdá se tedy, že trendům vyloženě nepodléháš.

Trendy jsou mi jedno. Navíc si myslím, že když se neumíme obléct do Národního divadla, k čemu nám je informace, co se bude nosit v Paříži na podzim?

Lidi podceňují základy, protože to není sexy, je to práce a investice. Časem prověřené evergreeny nepodléhají trendům, nemají nic společného s dobou. Je to klasika, která nikdy nezestárne a bude vždy elegantní.

Navíc je to můj způsob, jak se chovat zodpovědně. Sice nechodím do sekáčů a klidně si koupím něco ve fast fashion řetězci. Ale koupím si jen věc, kterou pak nosím dalších 10 let. Nenakupuju kvanta oblečení. Ale to jsem se taky naučila až časem, přiznávám.

Na jednom z tvých kurzů jsi mimo jiné mluvila o módních nešvarech typu urputné barevné ladění botiček, pásků a kabelek. Co dalšího bys vypíchla? 

Narážíš na moje „nejoblíbenější“ téma tělové silonky? Většina z těch mýtů pochází ještě z 80. a 90. let a my se jich držíme jak písma svatého. Třeba právě přesvědčení, že doplňky musí být vždy ve stejné barvě a k červené kabelce musí být červené boty. Nebo strach z kombinování grafických vzorů, loga od hlavy po paty, přesvědčení, že džíny jsou odpověď na všechno a podobně.

Na co jsi v životě nejvíc pyšná?

Že málokdy něco vzdám. Vždycky jsem se dokázala zvednout a jít dál. A to, že jsem se po odchodu táty rozhodla žít život se záměrem sama ho tvořit, ne jen reagovat na to, co na mě cestou nahází. Ne všichni vymyslíme lék na rakovinu, ale někdy měníme svět i jen tím, že pozitivně působíme na pět lidí kolem sebe.

Nedala bych si metál za to, že jsem pracovala 18 hodin denně, ale jsem pyšná, že jsem prozřela, začala hrabat do té své hlavy a přestavovat všechny myšlenkové vzorce, o kterých jsem byla přesvědčená, že to jsou fakta. Doufám, že je táta na mě tam nahoře pyšný.

Alena Šafratová byla součástí našeho projektu Insta léto. Během něj jsme se rozhodly vyzpovídat zajímavé „insta ženy“, které mají nejen profil plný líbivých obrázků, ale i přesah a zajímavý příběh. Povídaly jsme si s Karolínou Four, Karolínou Kachyňovou, Zuzanou Pudilovou, Ester aka Tabulkářkou, Viktorií Hrazdílkovou nebo Jankou Chudlíkovou a v následujícím týdnu se můžete těšit na Tělo s příběhem. 

Co vlastně obnáší práce stylistky a jakými mýty je opředená?