Článek
Kolik prášků si nasypeš denně do hlavy?
„Asi dvacet. Ale je mezi nimi hodně různých vitaminů, takže kolik je těch léčivých, nevím. Žena mi je naporcuje, já je zkonzumuju a moc nad tím nepřemýšlím.“
A co tedy zdraví? V jeden čas jsi na člověka dost daleko od padesátky nevypadal zrovna dobře.
„To víš, za to může hlavně ta nešťastná nadváha. Snažím se s tím něco dělat, hlavně omezovat jídlo, a i když nemám chuť lézt na váhu, podle dírek v opasku vím, že se mi to v jednu dobu docela dařilo. Teď to zase už není moc slavné, ale dírek je ještě dost.“
Všechno ale nemůžeš svádět na nadváhu.
„To jistě ne. K tomu jsem se na závěr své životní kapitoly zvané ,podpůrné látky‘ dostal do situace, kdy mě postihl oboustranný zápal plic i pohrudnice. Sešlo se tehdy nade mnou lékařské konsilium a vážně se zabývalo tím, že zemřu.“
S partnerkou Vandou Wolfovou mají syna MarkuseFoto: Isifa
Jaký to je pocit vstát z mrtvých?
„Dobrý. Hlavně je ale dobře, že se to stalo. I když to odneslo zdraví.“
Tvému otci bylo o osm víc než tobě, když zemřel, což není nijak vysoký věk. Uvědomuješ si to memento?
„Ano, a myslím při tom i na genetiku. Osm let… To je hrozně málo, nemyslíš? Život utíká.“
Narazil jsi na podpůrné látky. Jak je to s múzou, když je člověk vysadí?
„Za poslední rok a půl jsem nenapsal ani čárku. Nechce se mi, nemám v sobě hnací stroj, který člověka vždycky někam posune. Tím nechci říct, už proto, abych proti sobě nepopudil zákon, že se dá pracovat jen v povzneseném stavu. Naopak, poslední i předposlední desku jsem dělal už za střízlivého stavu a šlo to výborně. Ale teď je to hodně přibrzděné. Asi bych to neměl na sebe prozrazovat, ale rozvrhl jsem si nejbližší čas na projekty, u kterých není třeba být autorsky přítomný. A budu v tom mezidobí čekat a doufat, že se onen motor zase spustí.“
Autor velkých hitů, jako je například píseň Po schodoch, si nyní užívá tvůrčí pauzuFoto: Isifa
Jak mám rozumět oné autorské nepřítomnosti?
„Zrovna v těchto dnech mi vychází sice nová deska, ale je to album starších skladeb, natočených ovšem nově, a capella, tedy úplně bez nástrojů, jen zpěv sedmi vokalistů a můj. Nepředstavitelně náročná práce, mimochodem, aranžérsky, technicky. Smekám před lidmi, kteří se mnou měli trpělivost. Na příští rok pak připadá třicáté výročí vzniku skupiny Banket. Oslovil jsem různé lidi z té éry, včetně Dana Mikletiče, který tehdy psal Banketu všechny texty, a on donesl kolekci výborných nových textů, ze kterých se dá rovnou udělat deska. Tím jsem se vyvlíkl z úkolu psát je sám, a zbývá je už ,jenom‘ zhudebnit.“
To musí být k vzteku, takový blok. Uvažuješ někdy, že bys ony podpůrné látky něčím suploval? Alkoholem třeba…
„Alkohol nepřipadá v úvahu. Nikdy mi nechutnal, měl jsem ho vždycky jako nouzovou náhradu za jinou drogu. Nemluvě o tom, že s léky, které beru, se nekamarádí. Ale ta úvaha někdy přijde. Dokonce tu a tam přichází i nutkání. Jenže jsem nově definovaný novým dítětem i ženou, která je naprosto proti takovým věcem. A abych se vydal někam do lesa a tajně si tam zahulil, je těžko proveditelné nejen technicky, ale i psychicky. Riskovat rozpad rodiny pro nejistý výsledek, který se ani nemusí dostavit? Mě to koneckonců zas až tak hrozně netrápí.“
Takže kdyby tě, jako se to dělá ve fabrikách na umění, zavřeli do hotelového pokoje a řekli „pište!“…
„Tak opravdu nevím, jak by to dopadlo. Zvlášť když jsem s tím stavem dočasně smířený natolik, že se na tu strunu, která by mohla nějak zarezonovat, prozatím raději ani nepřipojuji. Už proto, že texty pro mě vždycky byly alfou i omegou, se takovým situacím snažím vyhýbat.“
Společné foto s Rytmusem (vlevo) na vyhlašování výsledků Slavíka 2009Foto: Isifa
Už jsi minimálně jednou s vážnou tváří ohlašoval konec. Nekonal se. Pořád tě to ještě baví? Harcování, tvůrčí muka, povinnost naplňovat jakási očekávání?
„S tímhle dilematem mi v posledním období hodně pomohla moje agentura, pro kterou jsem do značné míry dominantním interpretem. Manažer vynaložil neuvěřitelné kvantum energie, abych si uvědomil, že tyhle lidi nemůžu zklamat. Mé tehdejší výroky padly v době, kdy jsem měl pocit, že jsem naprosto vyprahlý, že dělám něco, co mají dělat mladí pro mladé, že už na nic nemám chuť. Tahle nová situace mě znovu nakopla. Odhlédneme-li od prozaického důvodu, že musím z něčeho žít, nechci teď taky zklamat přátele. Protože pro mě jsou to dnes víc přátelé než spolupracovníci.“
Co překlenout ono neinvenční období s pomocí jiné múzy z těch, které tě průběžně obletují? Psavé, fotografické.
„Výsledkem mého obcování s fotografickou múzou byla před třemi lety kniha Enter. Od té doby jsem nevyfotil jediný záběr. Tehdy se těch něco víc než tři sta fotek vybíralo z pěti tisíc snímků. Od té chvíle mám trvalý pocit, že kdybych se do toho znovu pustil, fotil bych pořád jen to samé. Čekám, kdy najedu na výhybku, která to nasměruje zase jinam. Cítím, že se to blíží, ale musím mít zřejmě ještě trpělivost. A s jinými múzami ani zahýbat nechci. Na prvním místě je u mě pořád hudba. Neznám hezčí pocit než si najít chvilku – to je podstatné, protože jinak kolem nás pořád něco hraje – a soustředěně poslouchat hudbu.“
Přede dvěma lety vydal hudebník soubor 25 CD se svou tvorbou pod názvem Všetko. Tahle fotka je ze křtu tohoto vydavatelského počinuFoto: Isifa
Netuše, že nová deska je vlastně staronová, měl jsem připravenou tuze objevnou otázku, jestli se do ní nějak promítlo čerstvé otcovství. Tak se musím zeptat prozaičtěji: jaké to je, dědku, být tátou?
„Přesně, jak říkáš. Chtělo by to trochu jinou kondici. Z emocionálního hlediska to krásně popsalo a vyřklo už tolik lidí přede mnou, že já už tomu zázraku nemůžu nic nového dodat.“
Kondici? Devatenáctiměsíční děcko snad až tak náročné na otcovu kondici zatím není. Počkej, až začne džogovat a bájkovat a bórdovat…
„K tomu bude snad sloužit jeho starší bratr, kterému je dnes dvaadvacet a je body builder, takže to by mohlo být něco pro něj. Já bych se mu ale měl víc věnovat jako otec. To, že si sednu doma a dívám se na něj, je úžasné a fascinující, ale on si za to moc nekoupí. Asi by byl šťastnější, kdybych ho vzal třeba do zoo.“
Tatínek, který se cítí být dědečkem, slavný hudebník, který čeká na novou inspiraci...Foto: Isifa
Co ti brání?
„V zásadě nic. Přesto jsem ho tam ještě nevzal. Zatím si nepřipouštím, že bych ho přehlížel nebo zanedbával, ale cítím, že existuje mnoho jiných forem pozornosti, které nezvládám.“
Uvědomuješ si na péči o nového potomka chyby, kterých ses dopustil ve vztahu k jeho dvěma starším sourozencům?
„Problém je, že já si to období moc nepamatuju. Jen takové střihy z dcery na syna a naopak. Byl to úplně jiný způsob života, na vesnici, čerstvě po revoluci. Měli jsme velice mladé prarodiče. Lidé nám hodně pomáhali a Soně, mé bývalé ženě, pomáhají dodnes. To se nedá porovnávat. Bylo to úplně jiné.“
Děti z prvního vrhu odrostly. Nebudeš už dědeček?
„Zatím to ani z jedné strany nevypadá. Ale já bych byl rád. I když teď mám dost starostí s tím, abych byl úspěšný dědeček svého syna.“
