Článek
Roční pauza kapely Kryštof je tady. Je hezké, že plníte slovo. Dlouho jste přestávkou vyhrožoval…
„Hlavně jsem ji dlouho plánoval. Zastavit takový mechanismus se nedá ze dne na den. Takže už když jsme vydávali album Jeviště, což budou skoro dva roky, věděl jsem, že pauza nastane.“
A důvod takového rozhodnutí?
„Těch by se našlo víc. Jeden je jistě ten, že už se cítím trochu unavený. Vzhledem k tomu, že se s ženou staráme i o management, není to jen o tom odjet někam zahrát, vrátit se a čekat týden na další koncert. V důsledku toho jsem se nestačil věnovat skládání písniček a na to bych chtěl mít taky čas. A třetí důvod je velikost téhle republiky. S poslední deskou jsme ji už objeli minimálně třikrát. Jsme ve styku s promotéry a slýcháme jejich nářky, jak ani na známé interprety se už moc nechodí. Lidé jsou nejspíš už přesyceni. I tomu jsme chtěli zabránit, přestože tenhle problém jsme zatím neměli.“
Skupina Kryštof je jednou z nejúspěšnějších českých kapelFoto: Isifa
Jmenujete samé víceméně objektivní příčiny. Subjektivní nejsou žádné? Nejde ruku v ruce s vaší únavou i skutečnost, že se Kryštof už trochu vypsal a opakuje se, nemá už co nového říct?
„Možná. Pravda je, že jsem napsal pět, nebo řekněme, jak mi kdo s tím či oním pomohl, čtyři celé desky a jsem ve stadiu třicátníka, který cítí, že řekl, co chtěl a měl říct, a dál mu to jde trochu ztuha. Pracuju teď producentsky s mladou kapelou Nebe a cítím z jejich textů čerstvost, kterou u sebe už poněkud postrádám. Rytmus, do kterého naše kapela v průběhu let vjela, na mě už začínal působit dojmem, že netvoříme tak, jak bychom měli. I tomu jsem se chtěl tou pauzou vyhnout, vrátit do naší tvorby kyslík. Takže ano, oklikou vám dávám trochu za pravdu: i kapela potřebovala okysličit.“
Stadium třicátníka… Přímo třiatřicátníka, tedy v Kristových letech. Pociťujete je?
„Určitě. To je věk, kdy se člověk usazuje, přicházejí děti, a to člověka mění. Vnitřní pnutí, ten věčně našponovaný nerv, se zmírní, protože priority jsou náhle jinde. Už to není otázka, zda napíšu písničku, nebo ne. Ale přestože ji i s novými prioritami napsat chci, nesedím už s kytarou do pěti do šesti do rána, protože už mi není jedno, kdy se druhý den probudím.“
Přesněji kdy vás probudí děti. Vám to tak vyhovuje?
„Někdo to může pociťovat jako nevýhodu, jistou ztrátu. Já se cítím vnitřně uspokojený. To je ale pro tvorbu nebezpečné. A s tím se pojí ještě jedno nebezpečí: protože jsem svým způsobem hnací jednotkou zhruba jedenácti lidí, nebudou-li písničky, utrpí tím celá ‚kryštofí‛ firma.“
Už to tu ostatně v malé ukázce možná máme. Jak jsou kolegové z kapely spokojeni s pauzou? Rok budou nezaměstnaní. Co si počnou?
„Na to byste se měl zeptat především jich. Mně se zdá, že logiku argumentů přijímají, i když je to na druhé straně samozřejmě mrzí. Vzhledem k tomu, že všichni měli dva roky na přípravu, každý se stihl nějak zařídit. Například náš saxofonista má řeckou restauraci, kde i vaří, tak tam zřejmě bude vařit častěji, trumpetista učí na konzervatoři a na Ostravské univerzitě, trombonista si chce na univerzitě dostudovat nástroj… A rok není zase tak dlouhá doba.“
Se svou manželkou bude Richard trávit v pauze více časuFoto: Isifa
Váš život jako by vypadl z updatovaného socialisticko-realistického románu, z jakéhosi Malého Bobeše pro 21. století: syn listonošky, vyrůstající v neúplné rodině, vyučený elektrikářem, skončí na prknech Národního divadla a udělá slušnou rýhu v dějinách zdejší pop music. Cítíte to jako ohromný…
„Cítím to hlavně jako ohromné štěstí.“
Jenom štěstí? Proč jste například nešel na kloudnější střední školu?
„Protože výchovný poradce na základce mi jako šedému prospěchovému průměru s trojkou z matematiky a z češtiny nedal na gympl doporučení.“
Vy jste měl trojku z češtiny? Vy?
„Mě bavila literatura, ale gramatika byla vždycky trochu problém. Takže se to průměrovalo: diktáty za pět, literatura za jedna, výsledná trojka. Proto jsem tedy šel na učňák, ale jsem za to nakonec i rád, protože možná i díky tomu jsem se chytl muziky. Na jiné střední škole bych na ni už možná neměl tolik času.“
Pak přišel podivný pokus s Vysokou školou báňskou…
„Jenže co s učňákem elektro? Bez jakékoli humanitní průpravy? Na žurnalistiku mě nevzali, takže na báňské jsem si aspoň definitivně ověřil, že to pro mě není, a jediné východisko, pokud jsem nechtěl jít na vojnu, byla konzervatoř. Na kytaru, kterou jsem tam chtěl studovat, jsem se nedostal, protože jsem neuměl noty, ale přečetli si mezi mými zálibami divadlo, které jsem hrával s takovou studentskou partičkou v Havířově, a tak mi doporučili ať zkusím herectví. A tam mě vzali.“
To chcete pořád házet jenom na štěstí?
„Měl jsem štěstí na lidi. Na profesory Klimszu a Aničku Cónovou na škole, taky na to, že se povedlo studentské představení Skleněný zvěřinec, na jehož základě jsem dostal roli Hamleta v Divadle Petra Bezruče. V něm mě viděli Vladimír Morávek a Michal Dočekal a hodili mi lano do Národního divadla.“
Byl jste dobrý student?
„Na konzervatoř jsem šel jako víceméně dospělý, už devatenáctiletý. Oproti patnáctiletým, kteří tam přistanou a myslí si hned, že jsou velcí herci, když se dostali na výběrovou uměleckou školu, jsem už měl jasno, že když už jsem se tam dostal, musím pro to dál taky něco dělat. Trávil jsem tedy ve škole všechen čas. Po hodinách herecké mluvy jsem zůstával ještě hodiny v učebně s knížkou a nahlas jsem četl a četl, abych se zbavil dialektu a jednou mohl hrát i jinde než na Ostravsku.“
A dnes už skutečně můžete, i se zbytkem dialektu, ale zase nějak moc nehrajete. Je to náhoda? Záměr? Může za to Kryštof?
„Může za to Kryštof a je to záměr. Musel jsem se rozhodnout a něco omezit. Omezil jsem herectví, protože Kryštof je pro mě jako moje vlastní dítě prvořadý. Ale teď v té pauze se zase můžu víc soustředit na herectví a po pěti letech přirozeně obměnit repertoár dvěma novými nastudovanými inscenacemi.“
Se svým vzorem a ostravskou legendou, Jarkem NohavicouFoto: Isifa
Už asi nestíháte číst i dvacet knih do měsíce jako v dětství. Stíháte vůbec číst?
„Bohužel už hodně málo. Tehdy jsem do sebe dokázal natlačit každou knihu, kterou přinesla máma z knihovny, bez ohledu na žánr, od Frýborta přes detektivky až po Hemingwaye. Dnes už to tak slavné není. Ještě nedávno jsme si sice s ženou navzájem nahlas četli Agathu Christie, ale dnes už se kromě novin dostanu nanejvýš k poezii. Tu jsem naopak kdysi vůbec nečetl, ale dnes je to pro mě inspirace.“
Aby nezanikl zajímavý fakt, o kterém jste se zmínil. Produkujete desku kapele Nebe. Chcete ji vydat na vlastním labelu. A je to úplný Kryštof z dob Siločar, hudebně a ještě víc poetikou. Jste si toho vědom?
„Hudebně jsou tvrdší, než jsme byli my, ale právě poetikou textů mi přišli tak blízcí, že jsem se rozhodl jim pomoct. Když už do něčeho sypu peníze, ať je to něco, co mi opravdu mluví z duše. I za cenu toho, že se srovnávání obou kapel nevyhneme.“
Vím o vašem rezervovaném vztahu k různým charitám. Je tohle vaše svérázné pojetí dobročinnosti, pomoc potřebným, v tomto případě začínajícím kapelám?
„Třeba i tak se na to dá dívat. Situace na trhu je tak špatná, že neznámým kapelám dnes už nedává šanci nikdo. Internet je krásná věc, ale je to jen bezbřehý ,nosič', i když možná nosič budoucnosti. K nahrávce se ale tyhle kapely většinou nemají možnost dostat, natož pak ke klipu. Tak jsem se rozhodl dát jim to, co kdysi někdo dal nám, stejným způsobem jim pomoct, poskytnout jim podobnou šanci, jakou jsme před deseti lety dostali my, když si nás všiml label Escape.“
Ten ale patřil k nadnárodnímu koncernu EMI, takže byl bohatý, o nadstandardních kontaktech s rádii a televizemi, které dostaly vaši hudbu do éteru, nemluvě…
„V tom sloužit nemůžu, situace už je taková, že rádia se neznámé tuzemské hudbě úplně vyhýbají. Proto taky klukům říkám, že jim dávám dárek v podobě desky, ale co se stane potom, kdoví. Třeba se nestane vůbec nic. Ale to cédéčko, po kterém jsem před deseti lety tolik toužil, si budou stejně jako já moci postavit doma na poličku. Pořád si živě pamatuju ten okamžik, kdy jsme stanuli poprvé ve studiu, radost, jakou jsem prožíval, a těší mě, že ji dnes mohu udělat někomu dalšímu. Navíc ji prožívám znovu s nimi.“
Dá se vyčíslit, na kolik vás tahle charita přijde?
„Odhaduju to na šestimístnou sumu. A to i s tím, že některé položky mám díky kamarádským vztahům za hodně nízké částky, některé i zadarmo.“
Bez záruky návratu…
„S návratem nepočítám.“
Zdá se, že nevíte co s penězi?
„To zase ne. Ale kdysi platilo, a já doufám, že to platí i dnes, že když někdo vydělal větší obnos peněz, měl by jich část vrátit. Já je vydělal v kultuře, tak je samozřejmě vracím zase do kultury, do hudby, kterou na rozdíl od divadel, filmů, galerií a dalších oblastí systematicky nepodporuje nikdo.“
Vyplynulo mi z našeho domlouvání, že se scházíme, navíc takhle ve večerních hodinách, jen proto, že děti jsou u babičky. Kdyby nebyly, byla by naše schůzka skutečně ohrožená? Starost o děti není hlavně na mamince?
„Naše rodina jsou čtyři lidi. A i když přiznávám, že na mojí ženě leží hlavní tíha, co bych byl za tátu, kdybych všemi silami nepomáhal a nesnažil se o totéž co ona? Už proto, aby i ona měla svoje volno a čas sama pro sebe.“
Co vím, věnuje se jen managementu Kryštofa, což jí při momentálním útlumu činnosti kapely snad moc času nezabere.
„Za běžného provozu je to práce na čtyři pět hodin denně plus k tomu starost o děti. A my jsme přesto, že pauza teprve začala, už ve fázi, kdy pomalu dáváme dohromady turné na příští rok.“
Děti se vám vrátí zítra?
„Pozítří.“
Takže pozítří vám zase začne šichta?
„To není šichta. To je radost.“
