Režisér Vít Neznal: Hráli jsme ve vlacích s uprchlíky, abychom děti na chvíli vytrhli z toho zmaru

Klidně by mohl jen vymýšlet náměty nových inscenací, jako režisér souboru Cirk La Putyka si je také zrežírovat a pak se prostě radovat z potlesku publika. Jenže Vít Neznal má mnohem větší ambice, kultura je pro něj způsob, jak pomáhat. Je jedním z iniciátorů platformy #kulturunezastavis, která vznikla v souvislosti s koronavirovou krizí a nyní se soustředí na pomoc Ukrajině. Je naším dalším Mužem měsíce.

Jako umělec za sebou máte poněkud složité dva roky. Právě kultura byla oblast, kterou covid postihl opravdu hodně. Vy jste ale s kolegy založil platformu #kulturunezastavis a rozhodl se s tím zmarem bojovat. Jak ten boj vypadal?

Všechno vycházelo z toho, že jsme jednoduše nechtěli přestat hrát, i když se divadla zavřela. A jen jsme hledali jinou cestu, která by respektovala vládní opatření, ale zároveň nám umožňovala dělat to, co umíme. Byl to způsob, jak se s tou krizí vypořádat, jak ji přežít, psychicky zvládnout. A možná pomoct i lidem, kterým kultura taky chybí.

S Cirk La Putyka jste spoluzaložili TV Naživo nebo jste na Jatkách78 uváděli třeba Ústřednu78, do které mohli lidé volat nejrůznějším umělcům… Já si to nějak neumím představit.

Inspirací nám byla různá call centra a tohle prostě byla linka pro lidi, kterým chybí kultura. Pozvali jsme různé herce, akrobaty a žongléry z Cirk La Putyka s tím, že jim budou volat lidi, ale co budou přesně chtít, nevíme. Možná si budou chtít jen popovídat, možná budou čekat nějaký program, snažili jsme se připravit na cokoliv. Někteří herci četli pohádky pro děti, někdo poezii. Třeba akrobati si s sebou brali i žonglovací míčky a podobně.

Chápu, že třeba Bára Poláková lidem do telefonu zpívala. Ale jak se dá po telefonu žonglovat?

Celé jsme to zároveň streamovali na Facebook, takže byl i obraz, což přinášelo nejrůznější nepředvídatelné situace. Akrobaté se domluvili s diváky, ať doma najdou nějaké předměty na žonglování a učili je žonglovat. Nebo třeba společně něco cvičili. Jeden divák mluvil o tom, co právě vaří k večeři a nakonec vařil podle receptu, který mu v tu chvíli doporučil jeden z našich herců. I o tom to bylo.

Název #kulturunezastavis zní tak odhodlaně, sebejistě. Ale když se ohlédnete zpět, opravdu covid kulturu nezastavil? Nefungovalo přece vůbec nic?

Tak na začátku, a proto i ten název iniciativy, je vlastně nějaká vzpoura, vzkaz, že nechceme, aby to takhle dopadlo. Že nechceme, aby se kultura zastavila. A pamatuji si ten začátek, kdy člověk byl v určité panice, protože to mohlo kulturu zlikvidovat. Teď mám pocit, že mně to nabídlo úplně jiné možnosti, jak o kultuře přemýšlet a jak ji realizovat. Protože kdyby nebylo covidu, nejspíš bych zůstal u tvorby v divadle, do veřejného prostoru bych takhle nevstoupil.

Proto jste hráli v různých dvorcích, lidem pod balkony, před domovy důchodců nebo ve výlohách zavřených obchodů a restaurací?

Bylo to hrozně silné. Začalo to krátkými akrobatickými nebo hudebními vystoupeními na ulicích a na dvorcích. Jednou jsme pak i symbolicky vyrazili hrát do všech čtyř světových stran, hráli jsme i na vrcholu Sněžky. Do výloh jsme přinesli divadlo, cirkus, hudbu, ale četli jsme také pohádky, poezii, hráli s lidmi přes výlohu piškvorky. A bylo krásný, jak přirozeně to do toho města zapadlo. Lidi šli z práce a najednou se na chvíli zastavili, zvedlo jim to náladu, a pak šli zase dál. Nic víc to nebylo, ale byla v tom síla. Síla setkání. Pak jsme začali hrát přes obecní rozhlasy, což mělo také svoje kouzlo. Protože běžně tam zní, že někdo bude prodávat meruňky, kdy bude svoz odpadu, a najednou tam místo toho třeba zpívala Aneta Langerová nebo Rosťa Novák starší četl poezii. A mně osobně je vlastně jedno, jestli hraju pro jednoho diváka nebo pro tisíc. Je důležitý ten kontakt.

Nicméně covid už je doufejme za námi, ale platforma funguje dál a dělá něco nového. Přeorientovali jste se na pomoc Ukrajině.

Hned jak válka vypukla, oslovil principál Cirk La Putyka Rosťa Novák kyjevskou cirkusovou akademii s tím, že jestli něco potřebují, rádi bychom jim pomohli. A tak přijelo asi 20 jejich studentů mezi 16 a 18 lety, kterým jsme poskytli ubytování a stravu, ale hlavně jsme jim umožnili tady trénovat. Protože pokud akrobat přeruší trénink, vypadne z toho natolik, že se k tomu pak těžko vrací. A nakonec působí ukrajinští studenti v několika představeních Cirku La Putyka.

To ale byla akce vyloženě souboru Cirk La Putyka, co iniciativa #kulturunezastavis?

S tou jsme opět začali hledat nové cesty, jak prostřednictvím kultury pomáhat. Nejdřív jsme přemýšleli, jestli do něčeho tak extrémního, jako je válka, může kultura vůbec vstupovat. A myslíme si, že rozhodně ano, že naopak se význam kultury v takovéhle krizi násobí.

A co přesně tedy děláte? Chápu správně, že se snažíte k lidem zasaženým válkou nějakým způsobem dostat kulturu?

Úplně na začátku jsme si říkali, tak pojeďme na hranici, kde přechází uprchlíci, pojďme jim dodat sílu. Tak jsme několikrát vyslali různé umělce ke slovensko-ukrajinským hranicím, kde přes Člověka v tísni pomáhali během vyřizování různých papírů a hráli pro ně představení.

Měli na to ti lidé vůbec náladu?

Jim nejvíc pomohlo, že jsme zabavili děti. Oni si mohli řešit organizační věci a jejich děti se koukaly na pohádku. To bylo hodně smysluplné a v návaznosti na to jsme se pak zaměřili na vlaky, co jezdili z Košic do Prahy. Ta cesta trvá osm hodin, což je šílené, i když neutíkáte před válkou, natož když ano. Herci chodili z kupé do kupé a snažili se děti na chvíli vytrhnout z toho zmaru.

Vy jste ale nezůstali jen na hranicích, vydali jste se přímo na Ukrajinu.

Já si jednou prostě řekl, ty jo, proč vlastně nejdeme dál, za ty hranice. Žena mi nejdřív říkala, že jsem se asi úplně zbláznil, ale pak jsme to řešili s různými odborníky na bezpečnost, za jakých okolností by to šlo. Byli jsme tam už šestkrát na různých místech v Zakarpatí, hráli jsme v několika dětských domovech a uprchlických centrech. Celkem jsme tam odehráli 39 představení.

Vedle toho pomáháme v jednom dětském domově, který se podařilo z Ukrajiny přesunout do Čech, tam se snažíme o pomoc s integrací dětí. A naposled jsme se angažovali na pražském Hlavním nádraží, kde uvízlo několik stovek romských uprchlíků. Tam jsme do toho vstoupili spíš, abychom ukázali, že nám nejsou lhostejní.

Takže nejde jen o konkrétní pomoc, ale i o jakási symbolická gesta?

Obecně se vlastně snažíme, aby šlo vždy o nějakou konkrétní pomoc, ale zároveň aby to mělo i symbolický přesah, nějaký manifest. Takže třeba na Hlavním nádraží nešlo jen o to, na chvíli lidi pobavit, ale říct jim, že takhle to nemá vypadat. Bylo fakt těžké dívat se, v jak nehostinných podmínkách žijí, a to to říkám kulantně.

Jak moc je jiné tohle publikum? Jaký je rozdíl mezi lidmi, kteří si koupí lístek do divadla a prostě chtějí hezký večer, a lidmi, kteří řeší velké existenční trápení?

Je to intenzivní a je tam mnohem větší osobní kontakt. A vím od herců, co se vraceli z Ukrajiny, že několikrát brečeli, ale schovali si to večer do polštáře. Ale taky jim to hodně přineslo, byla to pro ně zásadní životní zkušenost.

Kdy byly ty emoce moc i na vás?

Samozřejmě nejextrémnější byl projekt přímo na Ukrajině, kde jsem se chvílemi vážně bál, a kdykoli tam někdo od nás hrál, tak já byl 24 hodin denně na internetu, na sociálních sítích, všude možně jsem mapoval situaci a hlídal, aby byli naši lidi v bezpečí. Různě jsem je přesouval, organizoval jejich přejezdy, ve dne v noci. A když vám pak vypráví, jak spali v uprchlickém centru s lidmi, kterým předtím zahráli pohádku, a matky jim říkaly, že po dlouhé době slyšely svoje děti se smát, tak víte, že to má cenu.

Vypadá to, že hodláte bojovat s jakoukoli krizí, která přijde.

Vlastně ano. Umění a kultura je dobrý způsob, jak se vyrovnávat s krizemi, takže už teď se připravujeme na ekonomickou krizi, co má přijít na podzim. Počítáme s tím, že třeba lidé nebudou tolik chodit do divadla, nebudou si to moct dovolit, tak chceme kulturu zase dostat k nim. A když přijde cokoli jiného, nepochybuju, že na to zareagujeme!

Loni jsme vám v sérii rozhovorů představovali muže, kteří pomáhají a zachraňují. Životy, přírodu, kulturu, vše, na co si vzpomenete. Předloni jste zase mohli číst o mužích vynikajících v oborech, které souvisejí se ženským světem. Muže, kteří činí život žen lepší, příjemnější, hezčí. Všechno to byli naši Muži měsíce. Ani letos jsme vás o povídání se zajímavými zástupci mužského pohlaví nechtěli ochudit, proto přinášíme další rozhovory. Tentokrát s podtitulem Chlapi sobě. Dělají něco zajímavého, prospěšného a důležitého pro jiné muže. Vzhledem ke světovým událostem jsme ale podtitulek rozšířili i na Chlapi Ukrajině. 

Vít Neznal samozřejmě není jediný umělec, který se snaží pomáhat. Podobně to má i herec Filip Tomsa: Proti vězňům jsem měl předsudky, teď jim chci pomáhat