Ředitelka logopedické školy: Naše děti by jinde trpěly

Celkem pomáhají ve škole Don Bosco pedagogové v čele s ředitelkou Danielou Špinkovou dvěma stovkám dětí. Těch nejmenších v mateřince je 50 a 150 jich navštěvuje základní školu. Pro některé se stala škola náhradním domovem, protože žijí přes týden v tamním internátu.

Staráte o děti s vadami řeči. Ale jde asi o zásadnější problémy než ráčkování, že?

Klasické vady řeči dnes většina dětí zvládne hravě překonat v běžných ambulantních logopedických ordinacích. Od 70. let přijímáme čím dál víc dětí s vývojovou dysfázií, těch tu máme 99 procent.

Co přesně to znamená?

To je taková zákeřná záležitost, která vzniká už v prenatálním období. Je to mikroskopické poškození mozku, které se projevuje při vnímání řeči, při jejím porozumění nebo při reprodukci. Na první pohled na těch dětech není vidět žádný problém, ale jejich rodný jazyk je pro ně jako cizí. Navíc je to často kombinované s psychosomatickými problémy, problémy s pozorností, se soustředěním, s poruchami autistického spektra a schovávají se tam i různé poruchy učení.

Přibývá těchto dětí?

Těžko říct, spíš se zpřesňuje diagnostika, takže ty děti se dostávají do péče odborníků častěji.

Co by se stalo, kdyby chodily do běžné školy?

Byly by asi považovány za hloupé. Nosily by extrémně špatné známky, propadaly by a jejich diagnóza by byla mylně zaměňována za mentální handicap.

V čem je váš přístup jiný než na běžných školách?

Všichni naši kantoři mají vystudovanou speciální pedagogiku, protože naše děti se potřebují učit číst, psát, skládat slova jinak. Velký důraz je tu kladen na individuální přístup, v každé třídě je jen deset dětí. Máme také víc hodin jazykové přípravy a dva speciálně pedagogické předměty.

Ještě v něčem se lišíte od běžných základních či mateřských škol?

Děti k nám mnohdy přijdou s velmi pošramoceným sebevědomím. A my se je tady snažíme postavit na nohy, vysvětlit jim, že každý z nás má nějaký raneček bolístek. Učíme je, že každý má stejnou hodnotu, jen musí najít oblasti, ve kterých je dobrý. Proto tu třeba pracují skvělí muzikanti, výtvarníci a podobně, aby děti měly šanci objevit svůj talent.

Takže od vás odejdou zdravé sebevědomé děti?

Dysfázie nejde vyléčit, ale my je naučíme, jak si s ní v běžném životě poradit, přitom ale plníme i klasické osnovy základního vzdělávání. Děti od nás nastupují do normálních učebních oborů, na střední školy a máme tu i případy, kdy vystudovaly vysoké školy.

Doposud byla řeč o školce a škole, vy ale provozujete i internát.

Ten vznikl v minulosti kvůli tomu, že jsme byli jediná škola tohoto typu v republice, takže k nám jezdily děti opravdu zdaleka, třeba i z Moravy. To už dneska samozřejmě neplatí. Internát v současné době využívá patnáct dětí, které to často nemají v životě vůbec lehké.

Jak to myslíte?

Někteří jsou z velmi problematických rodin, kde jsou drogy, domácí násilí a podobně. Jsou to děti velmi traumatizované.

Jak tohle zvládáte? Máte je tu od pondělí do pátku, víte, že tu jsou v bezpečí, ale pak je stejně musíte na víkend poslat do mnohdy děsivých podmínek.

Člověk si musí říct, že není spasitel celého světa. Můžete udělat kousek práce, ale zachránit všechno a všechny nelze. Takže dítě sice stráví víkend někde, kde třeba ani nemá vlastní postel, ale v pondělí přijde sem, my ho tu vykoupeme, nakrmíme, udělá si úkoly, a už jen tím pozná, že cesta životem může být různá, ne jen taková, jakou vidí doma.

Takhle to vypadá skoro jako pohádka. Pomáháte potřebným dětem, daří se vám to, všechno jde jako na drátku. Jenže vy máte velké trápení a tím je budova školy.

Ano. Jen pro základní školu máme od Prahy 8 pronajaté dva objekty. Jedním je takový domeček, provizorní stavba ze 70. let, když byl velký boom dětí. Měl tu stát jen 10 let. Když tady jen trochu víc dupnete, třesou se stěny, padají obrázky ze zdí. V létě je tu děsivé vedro, okna se nedají moc otevírat, v zimě je tu zima. V létě tu máme sršně, v zimě i potkany. Učitelé tu nemají zázemí, sborovnička je spojená s toaletami a kuchyňkou, to prostředí je nedůstojné, vůbec není vhodné pro jakékoli děti, natož pro děti s handicapem.

A ten druhý pronajatý objekt?

To je křídlo ve vedlejší základní škole, tam máme druhý stupeň. Tyhle prostory jsou sice v dobrém stavu, ale zase musí děti i učitelé neustále přebíhat. Ani do jednoho z těchto objektů se nám ale nevejdou první třídy a jedna druhá, takže ty jsou dislokovány v internátu. Ve čtvrtém objektu je mateřská školka. Takže logisticky a personálně je to komplikované, pobíháme mezi čtyřmi objekty, přenášíme věci a kooperace učitelů je velmi složitá.

Proto je tu plán na výstavbu nové budovy v Klecanech, kde by bylo vše pod jednou střechou.

Náš zřizovatel, Arcibiskupství pražské nám v Klecanech poskytlo pozemek a financuje i startovací studii architektů a veškerých povolení. My si tu školu vysnili a vlastně i vymysleli, a teď se nám architektonické studio snaží vyhovět v našich speciálních požadavcích, tak aby ta škola byla i takovým vzorovým modelem, jak se o řečově handicapované děti starat.

V čem je problém?

Chybí finance. Potřebujeme minimálně 120 milionů korun. Kromě podpory arcibiskupství spoléháme i na to, že budeme úspěšní v žádostech o evropské peníze. V případě úspěchu bychom touto cestou mohli získat až 80 milionů korun.

Jenže to stále není dost.

Přesně tak. Proto se snažíme oslovit i veřejnost, sháníme potenciální sponzory a prosíme i běžné drobné dárce. Sami pořádáme různé akce, tento kalendářní rok třeba ukončíme velkým benefičním koncertem v prostorách chrámu sv. Mikuláše. Bude se konat 10. prosince od 18 hodin. Svým vystoupením ho zahájí naše děti a pak už štafetu převezmou profesionálové. Vstupné bude dobrovolné a my ho opět využijeme na výstavbu nové školy. Pomůže nám opravdu každá koruna a pak se možná sen stane skutečností.

Chcete škole pomoci? Chcete přispět na stavbu nové školy pro handicapované děti, které to opravdu potřebují? Jakákoli částka pomůže. Příspěvky můžete posílat na číslo účtu 1387701438/2700, pomoci můžete i prostřednictvím charitativních kiosků v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně či v sídle UniCredit Bank na náměstí Republiky v Praze 1. 

Ve škole Don Bosco se starají o děti s výraznějšími vadami, protože nějaké to ráčkování či šlapání si na jazyk už dnes není žádný problém. Dětí s nějakou vadou řeči přibývá, ale stačí včas vyhledat odborníka.