Redaktorka hubne: Skákací boty byly těžké

Pro někoho, kdo miluje adrenalin, by to byla jistě obrovská výzva. Jenže pro mě? A přiznat šéfredaktorce, že mám strach a odmítnout? Ani omylem. Mám přece svoji hrdost...

A tak mě ta moje hrdost dohnala až na letiště v Chrášťanech, kde jsme měli sraz se slečnou Patricií, která tento sport provozuje. Po chvíli jsem zjistila, že tahle nenápadná příjemná mladá dáma je skutečným nadšencem skákacích bot. „Často vyrážíme s partou na celodenní výlety na těchto botách. Kromě chůze se v nich dá i běhat či skákat až dva metry vysoko," vypráví zážitky. „Je to hrozně fajn. Tím, že vlastně neustále šlapete do měkkého, vás vlastně vůbec nebolí nohy. Kdybyste šli po zemi, bude to horší." Skákací boty jsou vlastně i dobré pro hubnutí. Formují totiž postavu - jednak už vlastně tím, že se hýbete a druhak i lehce posilujete nohy, zvlášť když běháte nebo skáčete.

Tajemství těchto botek je totiž ve skelných vláknech, které pruží. Přitom jsou ale tak pevné, že nehrozí, že by bota mohla prasknout. „Tedy pokud si nekoupíte čínskou napodobeninu," varuje se zdvihnutým ukazováčkem Patricie. Originály bot jsou pak rozděleny do čtyř váhových kategorií. Já jsem se dostala do té třetí (bohužel), která je od 70 do 90 kilogramů. Se svými (nejaktuálněji) 82 kily mi byly botky jako šité na míru.

Ale, povím vám, obouvání skákacích bot není žádná legrace. Sedla jsem si na vyšší židli a slečna Patricie mi botky začala nazouvat a pevně uvazovat. Mezitím se přede mnou ocitla hromada chráničů, které jsem si měla obléknout. Strach mě zcela pohltil. „Tak pojďte," řekla mi razantně, když jsem byla obutá. S nejistotou jsem vyskočila a zachytila se o ruce instruktorky. Ta mě pak vedla a vysvětlovala, co musím a nesmím. Po dvou „kolečkách" jsem už měla oči plné slz a prosila všechny přítomné - instruktorku Patricii, fotografku Andreu a mého manžela, který byl za řidiče - aby mi ty hrůzy z nohou sundali. „Už nechci a nebaví mě to," prosila jsem. „Ať si to užije někdo jiný," říkala jsem Patricii při pohledu na natěšenou fotografku a nadšeného manžela. Instruktorka slíbila, že když zvládnu ještě jednu chůzi na botách, vysvobodí mě. A světe div se, já ji zvládla. A sama (vlastně s Patricií vedle sebe, bez ní bych nedala ani krok), i když jsem neustále měla pocit, že určitě spadnu dozadu (což je podle Patricie prý téměř nemožné...). Došla jsem. Posadila jsem se a plná štěstí boty vyzouvala.

Nastal čas pro mého manžela. Botky mu byly přesně, protože do této třetí váhové kategorie taky zapadá. Nejdřív jsem se smála a měla tendence ho chytat. Jenže když během chvilky začal na botách chodit a posléze prosil Patricii, aby mu vysvětlila, jak se běhá a skáče, začala jsem se stydět. Myslím, že kdyby trénoval ještě další hodinu, mohl by s tou jejich partou chodit na výlety. „Je to super," zhodnotil nakonec můj muž. To už ho ale střídala naše redakční fotografka Andrea. I ta byla úžasná, přestože boty byly na její muší váhu obrovské. A ona si pro změnu vyzkoušela pád. Respektive vstávání z pádu. Patricie jí pomohla „spadnout" na zem a pak vysvětlovala, jak se vstává.

No, není to na skákacích botách žádná legrace. Nováček by měl raději využít služeb instruktora. I když i Andrea byla jinak skvělá. Celou disciplínu jsme pak ukončili obědem a zkonstatováním, že je to přece jenom „bomba".