Soutěž: Šek na zážitek vašich snů

„Vy už raketu do ruky raději nikdy neberte," řekl mi kdysi pán, který se staral o tenisové kurty a viděl mou hru. Jenže to jsme ani jeden nevěděli, že o dva roky později budu stát tváří tvář naší squashové jedničce...

Když jsem se to dozvěděla, rozesmála jsem se na celé kolo. Pravda, když jsem zjistila, že je to myšlené skutečně vážně, usměv mi začal tuhnout. Vzpomněla jsem si na toho pána, který mi tehdy říkal, že tenisovou raketu držím jako koště a že jsem skutečný antitalent. Nebrala jsem to ani jako nějakou výtku. Moc dobře vím, že mi to nešlo. Po půl hodině jsem raketu hodila na zem a řekla, že už nikdy...

Jenže squash - to je prý něco trochu jiného. Tak uvidíme. Začala jsem teoretickou přípravou - na internetu jsem si zjistila všechno o Janu Koukalovi (ano čtete správně - ne o squashi, ale o tom sympatickém mladíkovi, co měl za úkol mě zničit a snad mě i něco naučit). To jsem ale dělat neměla, protože jsem zjistila, že tento pětadvacetiletý chlapík je prostě hvězda svého oboru (desetinásobný mistr republiky ve squashi) a jen málokdo má proti němu šanci. „Možná to bude ostuda, ale já to zvládnu," řekla jsem si a začala se na zápas těšit.

Sešli jsme se v jednom z pražských squashových center. Poprvé jsem na vlastní kůži uviděla squashový kurt. Totiž kromě toho tenisu, který tehdy skončil fiaskem, jsem raketu opravdu už nikdy neměla v ruce. A to ani v tělocvičně... Nejdříve jsme si začali jen „pinkat". A u toho jsme si povídali, bylo to velmi příjemné. Po deseti minutách jsem už ale byla docela uběhaná. Pak mi Honza říká: „Tak se něco naučíme a trošku zatrénujeme, ne?" Přikývla jsem a vyděsila se. Nejdříve jsme začali trénovat forehand. Název, který šel dřív kolem mě a nikdy jsem netušila, co to vlastně znamená. Jan mi vysvětlil celou techniku a já se forehandem trefovala do všech míčků. Když měl Mistr pocit, že jsem lehce pochopila, začal s učením backhandu. Hned napoprvé jsem se trefila do čtyřech míčků za sebou a dostala pochvalu, že to se hned tak nevidí. Zrudla jsem a squash mě začal bavit.

Nakonec mi Honza řekl, že když už všechno technicky zvládám, mohli bychom si dát zápas. Tak proč nakonec ne - kolikrát v životě si zahrajete s takovým člověkem? Zápas to byl férový - Honza mi krásně nahrával a mně se promíjelo (míčky jsem často odpalovala tak, že jsem se většinou trefila rovnou do dvou zdí. Obyčejně ale taková věc za dva body prý opravdu není...). Nakonec jsem, ač totálně propocená a zničená po hodině squashového tréninku, nabrala z posledních sil a začala bojovat jako o život. Poslední míček byl taková smeč, že ani squashový mistr neměl šanci. „Jste vítěz," šel za mnou Jan Koukal a potřásli si rukama. V tom jsem si ale všimla, že má ovázanou ruku. „Měl jsem celodenní squashový maraton 1 proti 100, takže mám trošku natažené svaly," odvětil mi. Aha, takže on hrál s handicapem a ladně odpinkával míčky, zatímco já lítala jako ďas a funěla z posledních svých sil. Holt se ještě mám co učit...

Náš tip: Zúčastněte se naší soutěže a hrajte o šek na zážitek v hodnotě 2500 korun! Soutěžit můžete zde.