Redaktorka hubne: Adrenalinový den na Šumavě

Do jihočeského města Sušice jsme dojeli čtyři - já, manžel Honza, fotografka Andrea a šéf (Jourin), který stál celou dobu za kamerou a neustále se něčemu smál (nařkla jsem ho, že se směje mým neúspěchům, ale to prý rozhodně ne...). Sraz byl přesně v deset ráno. A vzhledem k tomu, co na nás čekalo, jsme posnídali skutečně jen lehce.

Po příjezdu do sušického offparku se nás hned ujali instruktoři Petr a Míša, kteří nás adrenalinovým dnem provázeli. A první zážitek, který nám naplánovali, nasměroval naše kroky do lanového parku. Nejprve nás celým parkem provedli. Rozhazovala jsem kolem sebe vtipné hlášky, protože se mi ze země zdálo, že tahle disciplína je jenom pro malé děti. Názor jsem změnila ve chvíli, kdy jsem s kompletní horolezeckou výbavou vylezla po vratkém žebříku do výšky šesti metrů. Navíc nosím brýle, takže všechno, co je dále než dva metry, se mi zdá neuvěřitelně daleko, protože je to už vlastně jeden velký flek. Takže jsem měla pocit, že jsme vylezli minimálně do koruny nejvyššího stromu na Šumavě. Zachvátil mě strach, pocit bezmoci a začala jsem se rosit. To už ale Honza i Jourin měli za sebou dávno první dvě překážky a vesele se smáli, jak je to skvělé.

Matně si jen pamatuji, že nade mnou stála naše Andrea a fotografka Míša, které se mě snažily přesvědčit, že to zvládnu. Vešla jsem na první překážku a v půlce mi ztuhly svaly. Nešlo to vpřed, ani zpátky. Nakonec jsem díky nějakému zázraku první překážku přešla a objala strom, který mi v tu chvíli dělal záchranu. A zatímco já jsem se po první překonané překážce musela stejnou cestou vrátit zpět (závrať byla neúprosná), ostatní členové týmu se radostně vydali na cestu lanovým parkem a užívali si to. Dokonce prošli nejen lehkou - červenou - trasu, ale i tu nejnáročnější - černou. Zpět se vraceli asi po dvou hodinách s naprosto úžasným pocitem. Já na ně čekala dole pod žebříkem a tiše jim záviděla, že si lanový park prošli. Protože „tam nahoře" to prostě musí být super!

Po lanovém parku následoval zasloužený oběd (já si ho až tak moc nezasloužila, a tak jsem si objednala jen lehký zeleninový salát). Najednou jsem ale měla spoustu síly na překonání dalšího adrenalinového úkolu - sjezd z vrchu Svatobor na terénních koloběžkách. Na vrchol nás vyvezli autem. Oblékli jsme si všechny potřebné chrániče a s instruktorkou Míšou vyrazili na sjezd zpět dolů, na základnu. Koloběžky do terénu se silnými gumami se ukázaly jako skutečné „stroje". Ale já byla zase vzadu. Jela jsem sice pomaleji, ale užívala si to. Dokonce i ve chvíli, kdy jsem chtěla na mokrém terénu zabrzdit a vjela do hroudy bahna. Pravda, pomalejší jízda z kopce měla za následek to, že jsem musela do kopce trošku víc přidat ručně (vlastně „nožně"). A to jsem nelitovala, dala jsem alespoň svým zbývajícím špíčkům pěkně zabrat! Na silnici se hraje na rychlost, v terénu na to opravdu si to užít. Dolů jsme dojeli se zabláceným „pozadím" zhruba za hodinku a zhodnotili jsme, že tohle je opravdu bomba! Všichni jsme se pak shodli na tom, že by to chtělo sjezd ještě jednou zopakovat. Trasu už známe, víme, co se dá kde čekat a mohli bychom to rozjet (hlavně já) daleko rychleji.

A taky jsme se rozhodli, že se na toto místo ještě jednou vrátíme a zážitky zopakujeme. A kdo ví, třeba se mně podaří překonat strach z výšek a vydám se i na lanovou dráhu (strašně moc toužím ji zdolat). Každopádně musím říct, že navzdory nepřejícímu počasí a třetímu stupni povodňové aktivity (offpark je u řeky), jsme si ten uplynulý víkend díky zážitkové agentuře Esennce užili.

A vy si to můžete taky zkusit, což vám vřele doporučuji!