Článek
Je to každý rok stejné – koncem června vypadají prázdniny nekonečné, ale utečou hrozně rychle a školní radosti i strasti jsou zpátky. Ne vždy je rodiče a děti vítají s nadšením – i když se většina dětí prý těší. O tom, jak děti na školu připravit a co udělat, aby je učení víc bavilo, jsme si povídali s Petrem Šlemendou, učitelem a ředitelem zajímavého projektu pro základní školy Pomáháme školám k úspěchu.
Za pár dní začíná škola a spousta dětí se netěší. Máte nějakou radu pro rodiče, jak tuhle emoci změnit?
Podle mé zkušenosti se většina dětí do školy těší, škola je místo, kde mají kamarády a celou řadu zajímavých podnětů. „Netěšící se děti“ mají většinou nějakou obavu – půjde mi to? Budu mít kamarády? S kým budu sedět? Dnešní škola je opravdu jiná než před 30 lety a učitelé jsou připraveni dětem pomoci. Rodičům doporučuji, aby si s dětmi povídali, zjistili, jak jejich ratolesti o škole smýšlí, a pozitivně je motivovali.
Každé dítě je jiné, na některé může dobře působit to, že se ve třídě setká se svými kamarády, na jiné to, že na něj čeká milá a sympatická paní učitelka nebo pan učitel, nebo že v jídelně vaří neuvěřitelnou svíčkovou.
U prvňáčků se jedná o zásadní milník, který je často náročnější pro rodiče než pro samotného školáka. To, jaký vztah k učení budou mít, je nesmírně důležité a rodiče by jim školu měli představovat jako místo, kde se je jednoznačně nač těšit – proniknou do světa písmenek, naučí se číst a tím získají přístup do světa krásných dobrodružství a příběhů ukrytých v knihách.
Měli by rodiče děti nějak chystat na nový školní rok?
Každá velká změna, a tou vstup do školy bezesporu je, vyžaduje přípravu. Nemám na mysli nic převratného, ale je dobré si s dětmi povídat o očekáváních. Zjistit, zda nemají nějaké obavy a ty společně rozptýlit, a hlavně je ujistit, že jim jste nablízku. Je na místě je i sebe připravit na to, že ne vždy půjde všechno hladce.
Pro budoucí prvňáčky je důležitý rituál a ten se dá „cvičit“ již před nástupem do školy – teď se pracuje a od té práce se neodchází. Děti mohou pomáhat s pracemi na zahradě, přípravou oběda, prostíráním… Návyk, že práci je třeba dokončit, se jim jistě bude hodit. Je také dobré orientovat děti na režim – chodit spát ve stejný čas, před spaním se čte kniha a povídá se, je pravidelný čas pro snídani, svačinu i oběd apod. Jsou to maličkosti, ale dětem hodně pomůže, jsou-li již z rodiny zvyklé na pravidelné opakování různých činností. Velmi důležité je taky posilovat těšení se na vše nové, co s sebou škola přinese.
Každý učitel je nadšený z toho, když se jeho žáci do školy těší a dychtí po tom, co nového se dozvědí. Když jsou zvyklí spolupracovat v kolektivu, řídit se pravidly a pozitivně přijímat učitele, nemůže se ten první velký krok nepovést. Číst, psát, počítat a další věci se pak s přehledem naučí ve škole.
Školní rok za dveřmi? Přípravy probíhají nejen v rodinách, ale i ve školách, kde se chystá vše potřebnéFoto: Archiv Petra Šlemendy
Nově jste ředitelem projektu Pomáháme školám k úspěchu, čím je přínosný pro školy a co je jeho cílem?
Projekt Pomáháme školám k úspěchu existuje již 13 let díky podpoře Nadace The Kellner Family Foundation. Začínal zhruba ve dvacítce škol, dnes je do něj zapojeno 112 veřejných základních škol z celé České republiky a 2991 učitelů, kteří na nich působí. Projekt se zaměřuje na čtenářství a pisatelství a jejich rozvoj. Chceme, aby děti byly schopné porozumět tomu, jak lze prostřednictvím komunikace ovlivňovat lidi, ať už pozitivně nebo negativně, ale zároveň aby byly schopné tyto snahy odhalit a případně se jim bránit..
Já sám se rád učím, a proto jako velmi dobré vnímám, že právě díky projektu se snažíme, aby se z nás stávali lepší učitelé. Kdo by se nechtěl ve svém oboru zlepšovat?
Ve školství pracujete dlouho a mohl jste se na něj dívat z různých úhlů. Jaké podle vás české školství je a jaké jsou jeho nejzásadnější problémy?
Za nejzásadnější problém považuji to, že učitelé nejsou systémově podporováni ve svém vlastním učení a profesním růstu. Často žehráme na kvalitu pedagogů, ale mají možnost se v praxi učit jeden od druhého, navštěvovat se v hodinách nebo společně rozebírat výkony žáků a posouvat se tak ve svém řemeslu dál? Naštěstí je řada skvělých ředitelů, kteří dokáží svým pedagogům tyto možnosti dopřát.
Naučí česká škola děti to, co potřebují znát a umět?
Co děti potřebují znát a vědět, definují vzdělávací strategie a rámcový vzdělávací program relativně přesně a popisně. Je-li to ale skutečně TO, co jim pomůže prožít šťastný a smysluplný život, co obohatí společnost a zajistí zformování každého žáka do silné a inspirativní osobnosti, nevím.
Netroufnu si říct, že deváťák by měl umět tohle a tamto, aby byl šťastný, každý jsme jiný a do života potřebujeme trochu něco jiného. Myslím, že když se dítě setká s učiteli, kteří mu umožní učení prožít a pomohou pochopit, jak funguje reálný svět, bude spokojené a motivované k dalšímu učení.
Většina dětí se do školy těší, někdo na spolužáky, někdo i na to, co nového se naučíFoto: Africa Studio, Shutterstock.com
V době, kdy byly zavřené školy a učilo se na dálku, začalo se mluvit o tom, že je zapotřebí redukovat množství probírané látky. Jak to vidíte vy? Hrne se toho na děti moc, nebo jde spíš o styl výuky?
Učitel je tím, kdo určuje rozsah a množství probírané látky v souladu se závaznými výstupy danými školskými dokumenty. Už více než deset let bychom měli vést děti ke kompetenčnímu učení, které je zejména o dovednostech. Děti můžete teoreticky naučit všechny možné druhy plazů, ale také jim můžete vysvětlit rozdíl mezi užovkou a zmijí a jak reagovat, když se s takovým hadem setkají v přírodě a třeba se do té přírody vydat. Co je pro reálný život užitečnější, je nasnadě.
Hodně se mluví o tom, že současné děti jsou nesoustředěné, bez úcty k autoritám a prostě tak nějak „horší“ než předešlé generace. Myslíte si to také?
Spíše bych to řekl tak, že dnešní děti to mají náročnější nebo složitější než například naše generace, protože se musí orientovat v současném světě, kterému stěží rozumíme my dospělí. A jsou informacím, často významně poupraveným, vystavovány dennodenně skrze internet a sociální sítě. Je na nás dospělých, abychom se dětem snažili ze všech sil porozumět a pomoci jim k tomu, aby byly schopné si o věcech udělat svůj vlastní obrázek a naučily se v něm bezpečně pohybovat.
Čtení je nejen podle Petra Šlemendy důležitý základní kámen k poznání, takže v něm své děti podporujte Foto: screensolutions gmbh, Shutterstock.com
Často slýcháme, že se na dětech odráží i to, že skoro nečtou. Je právě čtení tak zásadní?
Jsem přesvědčený, že čtení je zejména pro rozvoj kritického myšlení zcela zásadní.
A je jedno, jestli se čte kniha „papírová“, nebo text v tabletu či počítači?
Když máte jistotu, že vám nedojde baterie, nevidím v tom rozdíl. Je na každém čtenáři, aby si vybral, co mu více vyhovuje.
Myslím, že je to i o záměru, který čtenář s textem má. Čteme z různého důvodu, abychom se dozvěděli něco nového nebo třeba abychom se „jen“ potěšili. Když budu se čtením trávit třeba tři hodiny a nic si z něj neodnesu, je to jen ztráta času.
Nemusím si vždy „odnést“ pouze fakta, prožitek a emoce jsou přece také fajn. V projektu Pomáháme školám k úspěchu u dětí rozvíjíme v první řadě důvěru ve čtení. Snažíme se o to, aby vnímaly čtení jako smysluplnou činnost, do které stojí za to investovat úsilí. To se děje hned od první třídy prostřednictvím různorodých textů, které dětem zprostředkují zážitek. Brzy se zaměřujeme na rozvoj kritického čtenářství, aby dítě bylo schopné odhalit záměr autora. Tomu výrazně napomáhá vlastní autorská zkušenost.
Kdy začít u dětí budovat lásku ke čtení a platí, že pokud nečtou rodiče, nebudou číst ani děti?
Děti se samozřejmě učí napodobováním toho, co vidí v rodině. Pozitivně motivovat je může rodič, sourozenec, kamarádi, učitelé a učitelky ze školky nebo školy, prostě ti, s nimiž se dítě setkává. S budováním vztahu ke čtení lze začít už v raném dětství. Knížka může být, a často je, jedna z prvních hraček, které děti dostávají.
Kdo by měl děti naučit nepodléhat názorům na sociálních sítích a všemu, co s rychlostí a povrchností internetových informací souvisí? Je to práce pro rodiče, školu, nebo musí spolupracovat?
Učitelé, děti, rodiče, věřím, že jsme v tom všichni společně. Škola a rodina dítě společně vychovává i učí. Nemusíme se bavit vždy jen o kognitivní stránce věci, je to zejména o předávání společenských postojů, hodnot a morálce. Jsem proti tomu, že škola odpovídá za vzdělání a rodina za výchovu, dle mého se jedná o propojené nádoby a odpovědnost je jednoznačně sdílená.
Petr Šlemenda vystudoval obor Učitelství anglického jazyka pro první stupeň základních škol na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Absolvoval řadu kurzů v rámci programu celoživotního vzdělávání v ČR a zahraničí. Získal také kvalifikaci hodnotitele ústní maturitní zkoušky. Od roku byl 2018 byl ředitelem ZŠ Jiráskovy sady v Příbrami. V srpnu 2020 byl jmenován ředitelem Open Gate. Nově působí jako ředitel projektu pro základní školy Pomáháme školám k úspěchu, který podporuje Nadace The Kellner Family Foundation.
