Článek
Díky vám jsem se včera dozvěděl pojem, který jsem dosud neznal: celiakie. Teď ji vidím takříkajíc v praxi. Přeju dobrou dietní chuť.
„Děkuju. Tohle je ještě v pohodě. Horší to bývá, když mě tu a tam popadne chuť stravovat se po restauracích. To pak třeba i třikrát denně vysvětluju personálu, co je to bezlepková dieta, a pak stejně trnu, jestli do mého jídla neutrousili drobeček něčeho, co nesmím.“
Co je to ta celiakie?
„Celiakie je choroba, která může být tak zakuklená, že se vůbec nemusí projevit. V principu jde o neschopnost strávit lepek. Ten pak naleptává sliznici ve střevech, požírá klky a člověk nevstřebává vitaminy, minerály, železo, nic. Nepříjemnými důsledky té choroby může být cukrovka, deprese, potraty, neschopnost otěhotnět, rakovina… Vyžaduje tak přísnou dietu, že netoleruje ani stopové množství lepku a krutě trestá sebemenší omyl.“
Jak?
„Ve střevě udělá díru, a i když ta se časem zahojí, zbude po ní jizva, a tam může vznikat rakovina.“
U vás tu nemoc objevili relativně pozdě, že?
„V pětatřiceti. Do té doby jsem měla různé potíže, jen jsem nevěděla, z čeho pocházejí.“
Tři akordy, které při své hře na kytaru využívá, se naučila samaFoto: Alena Hrbková
A jak se jinak vede? Umělecky třeba…
„Senzačně. Od ledna mám novou kapelu, a už jsme stačili natočit live cédéčko Ocelový město, které by mělo vyjít v květnu. Na podzim vyjde DVD. K tomu mě ještě oslovilo Slovácké divadlo, zda bych pro ně nenapsala pohádku. Čekám, jestli se jim bude líbit námět, který jsem jim poslala, a když ano, vrhnu se na to.“
Máte svou vlastní vydavatelskou firmu Radůza Records, kterou jste založila v nejkrizovějším ekonomickém období, roku 2009. Je tedy na místě zeptat se rovněž, jak se vám vede obchodně.
„Musím zaklepat, dobře. Jako první jsem tehdy vydala svoji desku Miluju vás. Ta měla úspěch. Potom vyšlo album skupiny Zrní, které jsem naopak brala jako daňový odpočet, a taky to tak dopadlo. Ale jsem s tou deskou i tak spokojena, líbí se mi.“
Dnes máte koncert v Praze. Je to vzácnost?
„V Praze hrajeme jednou do měsíce. Jinak jezdíme po Čechách, ale nehrajeme měsíčně víc než osm koncertů. Víc hrát nechci. Mám dvě malé děti a chci s nimi být doma.“
Máte trému?
„Ne.“
Radůza je zpěvačkou, skladatelkou i vydavatelkou - svoje desky si vydává ve vlastním vydavatelstvíFoto: Alena Hrbková
Ale mívala jste ji, viďte?
„Možná na úplném počátku počátků. Jenže pak jsem si to rozebrala a došla k tomu, že má tréma pramení z pocitu, že nejsem dost dobrá a že bych někomu měla dokazovat, že dobrá jsem. Řekla jsem si tedy, že stejně nikdy nebudu dost dobrá, a když něco zkazím, vůbec nic se neděje. A že vždycky něco zkazím, je jisté. Takže už se tím pár let jenom bavím.“
Nepramenila i z nedostatku vloh pro exhibicionismus?
„Nejspíš taky. Exhibicionista zrovna nejsem, vylézat před lidi se mi dost často nechtělo. Na druhé straně se to ale tlouklo s vnitřním puzením sdělit své moudro. To mi nedalo, a já musela už v patnácti letech vylézt s kytarou na ulici.“
Ano, slavné časy žebroty na Karlově mostě… S odpuštěním.
„Na Karlově mostě jsem hrála jen tak. Ale profesionálně, tedy za peníze jsem začala jinde. Že neuhodnete, kde?“
Asi ne, když to tak stavíte. Kde?
„Na Arbatu v Moskvě. Tam jsem jako patnáctiletá poprvé položila na zem futrál, aby mi do něj házeli drobné poté, co jsem utekla našemu školnímu zájezdu. Za patnáct rublů, které mi tam za necelou hodinku naházeli, jsem si na místě koupila hodinky Čajka.“
Souvisí s vašimi rozpaky vylézat před lidi i pseudonym, za který jste se ukryla?
„Předně to není pseudonym, nýbrž přezdívka. Táhne se se mnou od dětství, kdy mi děti říkaly ,Radůza medúza čůza protéza v aspiku', a moc hezky to nemyslely. Díky spolužákům ze základky to se mnou šlo až na gympl, až z toho zbyla jen Radůza, a tu jsem si nechala.“
Proč vám tak neláskyplně říkaly? Byla jste třídní otloukánek?
„Nebyla, protože jsem si to nenechala líbit. Byla jsem spíš divná. Taková potrhlá. Nikdy jsem do žádného kolektivu nezapadla. K tomu oba moji rodiče byli vojáci z povolání, to taky není zrovna moc přitažlivé.“
Radůza měla být původně vojákem z povolání. Stejně jako její rodičeFoto: Alena Hrbková
Vaši rodiče? Oba? I maminka?!?
„Ano, i maminka. A i já jsem měla být vojákem z povolání, ale řekla jsem, že nebudu, protože jsem chtěla jít na konzervatoř a hrát na lesní roh v orchestru. Nakonec z toho byl gympl, pak přišla revoluce, a všechno se už odvíjelo jinak.“
A lesní roh se proměnil v akordeon. Jak k tomu vlastně došlo? Jak vás to napadlo? Vylučovací metodou, na co ženské nejméně často hrají?
„To nenapadlo mě, ale Zuzku Navarovou, která mi jednou zavolala, že viděla v Maiselově ulici akordeon, ať si ho jdu koupit. Prý je moc pěkný a koupila by si ho sama, ale neunese ho. Zprvu jsem měla dojem, že se úplně zbláznila, protože mně se akordeon pojil s Rusákama. Ale měla jsem pak cestu kolem, harmonika na mě zasvítila z výlohy, a já tam nechala peníze, které jsem zrovna měla s sebou na zařízení svého nového bytu. Volala jsem to pak tatínkovi. ,Tak si představ, co jsem si koupila,' povídám. ,Židle!' zajásal otec. ,Ne ne, harmoniku,' povídám. ,No to je ohromné,' tatínek na to, ,tak když se na ni nenaučíš, budeš moct sedět na futrálu.' Řekla jsem mu, že futrál nemá, a on prohlásil: ,Tak se na ni holt budeš muset naučit hrát.' No a já na ni opravdu za tři měsíce už hrála.“
Sama? Ale s průpravou z jiných nástrojů, ne?
„Jedině z flétny. Jinak na kytaru jsem se ty tři akordy, které hraju do dneška, naučila taky sama.“
Nonono, přestaňte pábit. Vždyť z dětství jste už ovládala lesní roh a na konzervatoři k tomu přibylo piano.
„Ale prosím vás. Myslíte, že jsem uměla hrát na piano? Já ostatně neumím do dneška nic.“
To už jsme taky probrali. Kromě populární hudby na konzervatoři jste soukromě studovala i vážnou hudbu. Co to obnáší?
„Platila jsem si hodiny u pana profesora Řehoře, který učí na konzervatoři skladbu, a psala jsem vážnou muziku.“
A není jí málo. To je taková vaše odvrácená tvář. Hrstka zajímavých, nástrojově atypických vážných skladeb…
„Bohužel ale od doby, co mám děti, jsem vlastně už nic nenapsala. Písničku mám hotovou třeba i za pět minut, ale tahle práce vyžaduje hluboké soustředění, několik hodin v kuse, a to teď nemám. Už jen napsat všechny ty noty vyžaduje hodně času, který nemám. Škoda, je to krásný svět a nabízí ohromnou škálu vyjadřovacích možností, barev, zvuků, nálad…“
Zpěvačka se věnovala i vážné hudbě. Od narození svých dvou dětí na ni ale nemá časFoto: Alena Hrbková
Máte aspoň dočasnou náhražku ve svých písničkách. Jsou věrným odrazem vašeho ducha, vašeho momentálního rozpoložení?
„Jsou o mém životě, ke každé se váže nějaký prožitek.“
Žádná stylizace? Když je vám ouvej, skládat ouvejové písně, ouvejově je i interpretujete, kdežto když je vám hejsa…
„Ono mi moc hejsa nebývá. Desku Miluju vás jsem napsala v době, kdy mi bylo ouvej zdravotně, a příliš veselá mi nepřijde. A ano, hraju všechno pokaždé jinak. Navíc teď s klukama z kapely dost blbneme. Dokonce jsem se s nimi tak odvázala, že jsem začala improvizovat, což jsem nikdy nedělala. Taky jsem si koupila dudy. Nechala jsem si speciálně udělat molové dudy, protože běžné české dudy molové nejsou.“
Přiznejte se, opravdu se tři sošky Andělů, které vám dala Akademie populární hudby, rozletěly do světa na různých dobročinných aukcích?
„Opravdu. A co je ještě větší trapas, nedávno jsem se při jednom rozhovoru snažila vybavit si, kdy jsem je dostala a za co přesně, a nevzpomněla jsem si. Dodnes. Pomůžete mi?“
Za rok 2003 se album …při mně stůj stalo nejlepší deskou v kategorii folk a country a vy sama jste byla vyhlášena objevem roku a zpěvačkou roku. Vás to ani trošku netěšilo, tehdy, nedejbože třeba ještě teď?
„To je úplně mimo můj svět. Pro mě je mnohem důležitější, že za necelé tři měsíce, co hraju s novou kapelou, jsem se od kluků tolik naučila! Takový skok! To je paráda! Ale nějaké sošky? Jak můžou ocenit můj profesionální pokrok? A jak vůbec chcete měřit muziku? Já si jen vzpomínám, že jsem měla poměrně škodolibou radost z toho, jak nějaká neznámá cácorka shrábla tři Anděly a někde v skrytu sedí zástupci vydavatelských firem, hryžou si žíly a skučí: Proboha, kdo to je? Tu musíme uplatit. A taky že to pak zkoušeli, a ono nic.“
Vaše dvě děti, které máte se svým tureckým partnerem, se jmenují Atilla a Asena. Dá se z této drobnosti soudit, že partner je ten dominantnější ve vašem páru?
„Ten důvod je prozaičtější. Nechtěla jsem, aby měly moje příjmení, protože už v prenatálním stadiu se mi zdálo, že budou velice průbojné – což se potvrdilo – a já nechtěla, aby se mnou někdy musely soupeřit a aby se veškeré soutěžení odehrávalo pod otcovým příjmením. Proto i ta případná křestní jména.“
Jste určitě ta pravá, kdo by mohl říct něco objevného na téma multikulturalismu…
„Rozdílnosti kultur jsem si užila dost. Některé věci člověk pochopí, jiným se přizpůsobí, zvlášť když toho druhého tolik miluje, jako jsem ho milovala já. Neshody spíš přinesla rozdílnost charakterů, která začala vyvstávat průběžně.“
Proč ten minulý čas?
„Protože jsme se před rokem rozešli.“
