Jsem samoživitelka. Nestěžuji si, od nikoho nic nečekám! Dělím svůj čas mezi práci a dítě, říká Jana

I když jsou na tom samoživitelé obecně hůř než ti, kdo žijí v úplných rodinách, záleží na přístupu. Například Jana se nám ozvala proto, že ač samoživitelka, nesouzní se stížnostmi mnohých z nich, jak špatně se mají. „Tím, že jsem opustila nefungujícího manžela, jsem si polepšila. Nechci se rouhat, ale nechápu, jak se tolik mladých zdravých lidí lituje, že se mají špatně. Je pravda, že na mě někdy lidé koukají jako na socku v džínách a vytahaném tričku, bez barvených vlasů a gelových nehtů, která o dovolené spí pod širákem. Na druhou stranu pak ale závidí, že jsem vzala dceru na safari do Afriky. Je to všechno o prioritách a samozřejmě určité dávce štěstí. Tomu se ale musí jít naproti,“ říká Jana, která pracuje pro cestovní kancelář a chce ukázat, že by peníze neměly být to nejdůležitější v životě.

Životní příběh Jany (48) z Mladé Boleslavi je plný zvratů. „Pocházím z rodiny s více dětmi, kde na nás maminka zůstala sama. Jsem tedy od dětství zvyklá na skromné podmínky a to je moje velké štěstí. Vystudovala jsem vysokou školu a vždy jsem kombinovala několik pracovních činností, flexibilně podle poptávky a nabídky. Brzy jsem se vdala, s manželem jsme každý vydělávali průměrný plat a jako bezdětní jsme si žili dost dobře – cestovali jsme a sportovali.

Bohužel manžel neustál narození dcery a to, že je potřeba se aspoň trošku přizpůsobovat dítěti, a začal pít. Z prostředí domácího násilí jsem utekla jen s batoletem v náručí, s oblečením pro dítě a pracovním notebookem. Do té doby jsme žili v domě jeho rodiny, kde mi nepatřila ani cihla, i když jsem do domu léta investovala i své peníze,“ popsala Jana.

Po rozchodu začala úplně od nuly a na chvíli našla zázemí u své matky. Protože se jí v práci dařilo a zároveň získala trochu peněz z dědictví po otci, koupila si na hypotéku malý byt - stihla to ještě předtím, než byty začaly rapidně zdražovat. „Hypotéku jsem za pár let splatila, malý byt jsem se ziskem prodala a mohla jsem se přestěhovat do 3+1 v osobním vlastnictví. Zase tedy s pomocí půjčky, ale stále se mi v práci dařilo, takže jsem to zvládla.“

V současné době žije sama s dorůstající dcerou, která končí základní školu. Pracuje jako OSVČ v cestovním ruchu a jezdí často na služební cesty do zahraničí – ty se střídají s volnem a prací v režimu home office. „Práce mě velmi baví a naplňuje, neznám ale standardní pracovní týden, víkendy, svátky či placenou dovolenou. Moje příjmy jsou velmi nepravidelné, celkově průměrné – asi 40 000 hrubého měsíčně, z většiny je tvoří zahraniční diety a díky tomu platím v podstatě jen minimální zálohy na zdravotní a sociální pojištění. Navíc si platím komerční nemocenské pojištění 800 Kč měsíčně. Mohla bych pracovat, a tedy vydělávat i víc, ale jsem na dceru sama a chci se jí dostatečně věnovat. Snažím se dělit svůj čas férově mezi práci a péči o dítě. Už nechci být workoholik jako zamlada. Přijímám projekty s rozumným poměrem výdeje času, energie a výdělku,“ popisuje Jana.

Díky osobnímu vlastnictví neplatí za byt vysoký nájem a ušetřit se snaží i jinak. „Vybavení máme skromné. Za oblečení utrácím minimálně, staré věci nosím téměř do roztrhání – utěšuji se tím, že je to ekologické. Nechodím na zkrášlovací procedury, maximálně masáž, aby tělo mohlo dál fungovat. Za sebe neutratím skoro nic, dcera si lepší boty a oblečení kupuje z kapesného od tatínka, který jí dává 1 500 měsíčně a mně posílá výživné 7 000 korun. Občas jednorázově obnovíme sportovní oblečení a vybavení. Jediné zbytné utrácení u mě představují knížky. Asi nejsem typická žena, protože nakupování vysloveně nesnáším, nekouřím, nepiju alkohol, a dokonce ani kávu,“ vypočítává Jana.

Kromě jídla nejvíc utrácí za dopravu (palivo za cca 3 000 Kč měsíčně) - rády jezdí na výlety. Za jídlo utratí kolem 9 000 měsíčně: asi 6 000 za běžné nákupy a 3 000 v restauraci nebo cukrárně, kam rády zajdou. „Dřív jsem v obchodech moc neřešila slevy, dnes vzhledem k  inflaci kupuji vždy jen to nutné, snažím se kupovat méně jídla, ale hlídám si kvalitu a složení,“ říká Jana.

Když občas přijdou jednorázové výlohy – pomůcky do školy, školní výlet, kroužky pro dceru nebo dárky, snaží se volit levnější varianty. Občas dopřeje dceři i nějakou zábavu, jako je kino, muzeum, bazén nebo lezecká stěna.

Za aquapark, zoo nebo kino utratíte i několik tisíc!>>>

Na dovolené jezdí po Česku i do zahraničí. „Volíme ji podle aktuální finanční situace. Je-li dobrá, letíme do zahraničí a půjčíme si auto, spíme někde v horách nebo na pláži ve stanu. A když je zrovna peněz málo, jedeme na čundr pod širák do Českého ráje,“ vysvětluje. „Úspory žádné nemám. Donedávna jsem všechny peníze dávala do splátek bytu. Za další jsem koupila nové auto, takže jsem momentálně na nule, ale práci stále mám, tak jen musí vydržet zdraví, základ všeho,“ konstatuje Jana.

„Souhrnem – nemám si nač stěžovat. Práci mám, vydělávám úměrně svému nasazení. Pracuji jen tolik, abych pokryla své životní náklady, ale zároveň abych měla i hezký osobní život. Nechci se účastnit krysích závodů, nevadí mi žít skromněji, úměrně svým příjmům. Doufám, že i díky tomu se mi podaří udržet si dobré zdraví do vyššího věku, a tedy se snad sama o sebe postarám i v době, kdy se už žádné důchody rozdávat nebudou. Neřeším, jestli mám nárok na dávky od státu jako například rodičovský příplatek, nemám ani čas, ani energii si to vyřizovat, to asi stíhají spíš ti, co nemohou nebo nechtějí pracovat. Co se týká investic, mám za to, že nejrozumnější je investovat do sebe a dítěte, a to hned teď. Co si užijeme dnes, to už nám nevezmou. Spoření pro své dítě nepovažuji za vhodné – jednak úspory znehodnotí inflace a za druhé moje dcera by jakožto jedináček měla jednou zdědit dvě nemovitosti.“

Přestože se s paní Janou život nemazlil, dokázala se osudu postavit čelem. Podle finančního experta a ředitele investičního fondu Indexit Davida Herciga si lidé jako ona, kteří se bez naříkání dovedou postarat jako samoživitelé o sebe i děti, zaslouží uznání a respekt. A co by jí poradil do budoucnosti?