Máte následky po úrazu nebo jste nemocní a v práci vás už nechtějí? Zákon je na vaší straně!

Každému se v životě může přihodit něco, co může změnit jeho schopnost pokračovat v práci. Ale neznamená to, že musíte být odkázáni jen na důchod nebo sociální dávky a sedět doma. Pracovní právo totiž myslí i na takové případy – i když to bohužel málokdo ze zaměstnanců a také ze zaměstnavatelů ví.

Právě o tom jsme si povídali s JUDr. Natašou Randlovou, Ph.D., advokátkou a uznávanou expertkou na pracovní právo, a to i v mezinárodním měřítku. Současně je i předsedkyní správní rady asociace osob po získaném poškození mozku Cerebrum.

Téma návratu do práce se získaným poškozením mozku odstartoval příběh Karla (38). Chtěl pomoci bezpráví a zastal se chlapce, kterého bili dva muži. Obrátilo se to proti němu a skončil v nemocnici s krvácením do mozku. Přes měsíce hospitalizace a rehabilitací mu zůstalo částečné ochrnutí a také poškození řečového centra, což znamená, že nemluví tak, aby mu bylo dobře rozumět. Karel přišel kvůli tomu o kamarády, ale když se chtěl vrátit do práce, tak se ukázalo, že o něj v tomto stavu zaměstnavatel nestojí.

Stejně jako spousta ostatních lidí, které něco takového potká, Karel nevěděl, na co má, či nemá právo. Na webu pacientské organizace Cerebrum našel článek o přiměřeném opatření (tedy o povinnosti zaměstnavatele uzpůsobit zaměstnanci pracovní podmínky tak, aby mohl pracovat i navzdory svému zdravotnímu omezení) a obrátil se s novou informací na zaměstnavatele a také na právníka.

Díky tomu zaměstnavatel převedl Karla na jiné místo, kde nebylo nutné mluvit, ale stačilo korespondovat e-mailem. Karla práce bavila a kromě toho, že si mohl nadále vydělávat a nemusel spoléhat na dávky, oceňoval i kontakt s kolegy, kteří si brzy našli možnosti, jak s ním komunikovat. Zvlášť, když se dozvěděli, co Karel ve snaze zachránit chlapce obětoval. Stal se pro ně tichým hrdinou.

To, co potkalo Karla, je modelovým případem pro osudy mnoha dalších lidí, kteří potřebují po nemoci nebo úrazu pomocnou ruku. Tu jim nejen má, ale podle zákona musí podat také jejich zaměstnavatel. Jak to přesně je? Na naše otázky odpovídala Nataša Randlová.

Má zaměstnavatel povinnost hledat pro lidi se získaným omezením aktivně možnost, aby mohli pokračovat v práci, tedy upravit podmínky jejich stávající pozice nebo jim hledat jinou?

Ano. Právní předpisy a judikatura (a to včetně evropské) tuto problematiku detailně řeší. Osoba se zdravotním postižením (OZP) má právo, aby zaměstnavatel aktivně upravil její pracovní podmínky tak, aby mohla vykonávat práci na své pozici i navzdory handicapu. Případně pokud má jiné vhodné místo, aby na něj tuto osobu převedl. Právo na úpravu pracovních podmínek pro OZP má nejen ten, kdo má fyzické postižení, ale i zaměstnanec dlouhodobě trpící nemocí nebo jejími následky a třeba právě i člověk se získaným poškozením mozku – například po mrtvici.

Kam se může zaměstnanec obrátit, pokud má pocit, že se zaměstnavateli moc nechce cokoli přizpůsobovat? Hrozí vůbec zaměstnavateli něco, když přiměřené opatření nepřijme?

Pokud zaměstnavatel odmítá přijmout přiměřená opatření, dopouští se nepřímé diskriminace. Zaměstnanec se v takovém případě může obrátit na soud a domáhat se, aby zaměstnavatel s diskriminací přestal, přijal přiměřená opatření a poskytl mu morální zadostiučinění či poskytl peněžní náhradu nemajetkové újmy, kterou utrpěl.

Samozřejmě kdyby zaměstnavatel zaměstnance propustil, aniž by se pokusil vytvořit přiměřené opatření, na které má zaměstnanec právo a požadoval je, mohl by se zaměstnanec domáhat neplatnosti pracovního poměru se všemi důsledky.

Zaměstnanec se rovněž může obrátit na inspekci práce, a kdyby zjistila, že k nepřímé diskriminaci došlo, mohla by udělit pokutu až ve výši 1 000 000 Kč.

Záleží také na možnostech, jaké firma má? Kdo posoudí, zda jsou náklady na takové úpravy „přiměřené“?

Na možnostech firmy v konkrétním případě určitě záleží. Zaměstnavatel totiž nemusí přijmout přiměřené opatření, kdyby to pro něj představovalo „nepřiměřené zatížení“ – a to se posuzuje v každém konkrétním případě. V zákoně ani v soudních rozhodnutích nenajdeme bohužel úplně konkrétní vodítka.

V úvahu se berou finanční náklady spojené s opatřením, včetně možné finanční podpory ze strany státu. Finanční náročnost se pak poměřuje s užitkem, který zdravotně postižený zaměstnanec opatřením získá. Na zřetel se bere například jeho bezpečnost, stejně jako bezpečnost ostatních. Důležitá je také velikost konkrétní společnosti, protože to, co je přiměřené pro velkou nadnárodní firmu, může být pro malého živnostníka naprosto finančně neúnosné.

Podporuje stát snahu zaměstnavatelů vyjít takto vstříc lidem se zdravotním omezením?

Snaží se podporovat zaměstnávání osob se zdravotním postižením, ale ani zaměstnavatelé, ani veřejnost o tom moc nevědí. Podle mého názoru o tom stát stále dost neinformuje.

Dovedu si představit, že když je zaměstnavatel dotlačen k nějakým vstřícným krokům „násilím“, tedy s pomocí právníků a podobně, moc přátelské prostředí pro zaměstnance nevzniká. Kde vidíte míru toho, jak na zaměstnavatele tlačit?

Každý z nás v sobě nese určitou míru společenské odpovědnosti. Někteří zaměstnavatelé ji vnímají více a někteří méně. Každý by si měl uvědomit, že stejný příběh se může stát i jemu, a ačkoliv na práci často nadáváme, k životu ji potřebujeme nejenom kvůli financím, ale i socializaci. Ztráta zdraví a zároveň zaměstnání často vede k celkové apatii. Když takový člověk navíc skončí na dávkách, zaplatíme je z daní… To si zejména velcí zaměstnavatelé uvědomují a jako advokátka vnímám jejich přístup pozitivně.

Důležité je, aby si osoba se zdravotním postižením, která o taková opatření žádá, dobře promyslela, co potřebuje. Aby svá práva nezneužívala a dovedla zaměstnavateli vysvětlit i pozitiva toho, když její pracovní zařazení zachová. Všichni postižení jsou de facto něco jako neviditelní hrdinové, kteří bojují se svým handicapem. Společnost jim takovou pomoc dluží a tato pomoc, to nejsou jen sociální dávky.

Propouští váš zaměstnavatel? Na toto máte právo.