Dáme dohromady přes sto tisíc, ale nežijeme v luxusu, říká podnikatelka Lucie z Prahy

Proč nezveřejňujete příklady rodin, které mají vysoké příjmy - bojí se to přiznat? Na to se často ptáte v diskusích pod články, jež odkrývají hospodaření v českých domácnostech. Jsme rádi, že dnes můžeme právě jednu takovou rodinu představit. Ozvala se nám totiž podnikatelka Lucie (46) z Prahy, která chce ukázat, že ani když dá rodina dohromady 120 000 Kč měsíčně, není to o luxusu, ale spíš o životě, kdy nemusíte počítat každou korunu a můžete si udělat sem tam radost nebo cestovat. Pokud vás tento příběh inspiruje, budeme rádi, když se ozvete na mail redakce@prozeny.cz. Napište nám o svém hospodaření, ať zápasíte s dluhy a máte problém vyjít, nebo jste na tom dobře a chcete ostatní inspirovat.

„Sleduji články o hospodaření rodin a je to mnohdy dost smutné čtení. Pod jedním z nich se někdo ptal, proč nezveřejníte i rodinu s vyššími příjmy. Proto jsem vám napsala, i když je mi jasné, že to od čtenářů schytám. Ale chtěla bych ukázat reálný pohled na to, jak žije ‚vysokopříjmová‘ rodina. Mám totiž dojem, že si spousta čtenářů myslí, že musíme bydlet v luxusní vile se zlatými prkénky na záchodě a oblékat se v Pařížské, ale ono to je jinak,“ vysvětluje podnikatelka Lucie, která pracuje v oboru počítačové grafiky. Její manžel (47) je IT specialista a v domácnosti s nimi žije i její dospělý syn z prvního manželství, který studuje prvním rokem VŠ. Rodina bydlí v pražském paneláku, v bytě 3+1, na který si manžel vzal hypotéku – naštěstí ještě v době, kdy byly ceny nemovitostí vcelku přijatelné. Auto mají jedno, třináct let staré.

Příjmy manželů jsou kolem 120 000 Kč měsíčně (zhruba třetinu vydělá Lucie, dvě třetiny její manžel), ale to neznamená, že žijí nad poměry. „Často nakupujeme v akci, třeba drogerii. Pravidelně sledujeme sekci zboží s končící trvanlivostí, u dražších položek typu mobily a elektronika vyhledáváme nejvýhodnější nabídky, oblečení máme prakticky výhradně z outletů nebo second handů. Auto používáme jen k přesunům na chalupu nebo občasným návštěvám rodiny a přátel žijících mimo Prahu v místech, kam nejezdí vlak. Běžně se nestravujeme v restauracích, nechodím ke kadeřníkovi, na kosmetiku nebo nehty. Nejezdíme každý rok na dovolenou k moři ani v zimě na hory,“ vypočítává Lucie a jako důvod uvádí i to, že jako OSVČ má dovolenou delší než tři dny tak jednou za pět let. Obvykle nemá volné ani víkendy.

Luxus, který si reálně mohou dopřát, je podle Hany hlavně v tom, že potraviny nenakupují podle ceny, ale podle kvality (rozhodně se ale neládují lanýži). Nadstandardem je, že mají dvě domácnosti – byt a starší rodinný dům, který před pár lety zdědil její muž po rodičích. „A to je drahá sranda, dům je velký žrout peněz. I proto, že ho průběžně rekonstruujeme, máme možná menší úspory než běžná domácnost,“ uvádí Lucie.

Dost peněz je stojí i společenský život – tím má na mysli rodinné oslavy, akce pořádané přáteli, kam rádi chodí, a ne s prázdnou. Nesportují a nechodí do kina, ale zhruba jednou za měsíc jdou na koncert, do divadla nebo na přednášku.

„Když se mi rozbije notebook, můžu si koupit hned nový, ale koupím si repasovaný za čtyři tisíce, ne nějaký za čtyřicet. Jsem jediná, kdo má v rodině drahý mobil, hlavně kvůli práci, ale měním ho tak jednou za 5–6 let. Nekupuji kosmetiku, nelíčím se. Mám jeden krém na obličej a jeden na ruce, to je v podstatě všechno. Pořídím ho buď v lékárně, nebo v normální drogerii. A nemám ani žádné drahé šperky. Což je v podstatě důvod, proč se hlásím na vaši výzvu. Abych ukázala, že to, co máme, je částka na pohodlný život, ve kterém se člověk nemusí omezovat v rámci normální spotřeby, ale nejde o bohatství a přepych. Ten začíná na úplně jiných číslech.“

„Když sečteme měsíční výdaje paní Lucie, ještě stále zbývá víc než 40 000 korun, které mohou být použity na investice, financování rekonstrukce nebo k šetření na nouzové výdaje,“ vypočítává David Hercig, ředitel investičního fondu Indexit. Podle něj je pro Lucii zásadní stanovit si priority, jak s volnými penězi naložit, a má tato doporučení: