Puchýře, krev a deformace: Jak vypadá tělo baletky za oponou

Vyhřezlé ploténky, strhané nehty, natažené vazy, zdeformovaná chodidla… Pro někoho nepředstavitelná překážka v běžném fungování, pro profesionální tanečnice každodenní rutina. Přestože baletky působí jako něžné víly, jsou zvyklé na hodně nepříjemné úrazy a pořádnou bolest.

Protože se s profesionální dráhou baletu začíná velmi brzy – na taneční konzervatoř nastupují děti v 11 letech a to už mají pár let odcvičeno – musí už malé tanečnice svá tělíčka kroutit do velmi nepřirozených a často bolestivých pozic. Mezi důležité dispozice pro balet se, kromě vhodných proporcí, počítá ohebnost páteře, extrémní zevní rotace kyčlí a výška nártu.

Pokud baletky nemají něco z toho takříkajíc od přírody, snaží se to dohnat všemi možnými způsoby. „Lámou“ si nárty, nezdravě ohýbají páteř a vytáčí kyčle do nepřirozených úhlů. Tím vším si postupně zadělávají na nevratné fyziologické změny, potažmo na chronické bolesti  nebo úrazy.

Mezi hlavní problémy patří nejrůznější deformity chodidel. Kvůli speciální taneční obuvi, takzvaným špičkám, které jsou částečně ze dřeva a železa, se jim během let znetvoří nohy. Baletní špičky nemají žádnou měkkou výztuž – tanečnice si je vystýlají vatou nebo silikonovými či látkovými vycpávkami. Protože baletky nesou na špičkách nohou celou svou váhu (a často jen na jedné), chodidla se pod touto tíhou postupem času nehezky zdeformují.

Kromě extrémně vysokého nártu, který je nepraktický při shánění bot, je běžným problémem halux neboli vbočený palec. Trpí však všechny klouby na prstech – běžné jsou bolestivé otlaky a jejich postupné zvětšení. Puchýře do krve jsou na denní bázi nejen na kloubech, ale také na patách.

Kvůli špičkám, které sice vypadají jako střevíčky, ale pohodlné jsou spíš jako španělská bota, není na chodidla baletek zrovna pěkný pohled. Zničené nebo minimálně krví podlité nehty mají téměř pořád. Běžně se stává, že si po představení spolu s vycpávkou vyndají z taneční boty i nějaký ten nehet.

Kariéra baletek není příliš dlouhá ne proto, že by po čtyřicítce už na jevišti nevypadaly dobře, ale kvůli tomu, že pomalu přestávají ten fyzický nápor zvládat.

Od útlého dětství trápí svá těla téměř denně  mnohahodinovými náročnými tréninky. Ta se proto opotřebovávají mnohem rychleji. Je úplně běžné, že třicetiletá tanečnice má klouby a vazy jako běžná šedesátnice. Tanečníci trpí artrózou, záněty a chronickými bolestmi všech kloubů na těle.

Jedním z nejčastějších stesků baletek jsou zničené či vyhřezlé ploténky. Kvůli velkým záklonům, předklonům a rotacím páteře se ploténky hodně opotřebovávají. Někdy stačí i nepatrný, špatně provedený pohyb, například kvůli nepozornosti či únavě, a úraz je na světě. To představuje pro baletky potíže, protože se léčí špatně a poměrně dlouho. Podobně je to s přetrhanými šlachami, vazy či poškozením menisku (víte, jak dlouho se bude léčit vaše zranění?).

Není však výjimkou, že tanečníci i s takovými úrazy pokračují v trénování, protože nechtějí přijít o svou vysněnou roli. Kvůli tomu se pak ale léčba prodlužuje a komplikuje.

Přestože je balet nádherná disciplína, většina profesionálů se shoduje na tom, že by do toho právě kvůli zdravotním potížím znovu nešli. Zároveň ale přiznávají, že neznají krásnější pocit než se klanět nadšenému hledišti a užívat si ovace ve stoje.

Můžete si také přečíst rozhovor se sólistkou Národního divadla – Martou Máchovou Drastíkovou.