Psycholog Jan Kulhánek: Anorexie a bulimie ohrožuje i muže

Anorexie, bulimie a poruchy příjmu potravy obecně nejsou už dávno žádné společenské tabu. Ovšem ruku na srdce, většinou se o nich mluví v souvislosti se ženami či dívkami. Jenže i muži (dospívající i ti dospělí) jimi mnohdy trpí, podle hrubých odhadů je jedním z deseti pacientů s takovou diagnózou právě muž. A Jan Kulhánek se jim snaží pomáhat, proto je naším letošním prvním mužem měsíce.

Poruchy příjmu potravy u mužů, to není úplně obvyklé téma. Jak vy osobně jste se k této problematice dostal?

Dlouhé roky od začátku své pracovní kariéry jsem pracoval na dětském psychiatrickém oddělení v Motole. Na lůžkovém oddělení, které se dlouhodobě specializuje na léčbu právě poruch příjmu potravy. Pracoval jsem tam v roli volnočasového vychovatele a pak i v roli arteterapeuta, ještě než jsem vystudoval vysokou školu a i poté. Docela brzo jsem začal pracovat intenzivněji s dorostovými pacienty s poruchou příjmu potravy a od začátku jsem tam potkával i kluky, kteří měli tuto diagnózu.

A to je doba, kdy vás tohle téma začalo zajímat?

V těch 90. letech, o kterých mluvím, se o tom mluvilo v podstatě skoro výhradně u žen. Kluk s touto diagnózou budil pozornost, takže jsem dost přemýšlel, jak se mu to stalo.

Takže díky silné osobní zkušenosti?

Ano, viděl jsem to v praxi a dost intenzivně. A protože jsem byl na klinickém pracovišti, kde jsem se s dospívajícími kluky s touto diagnózou potkával, tak jsem vlastně měl trochu náskok proti té běžné odborné veřejnosti, kde v té ambulantní péči to samozřejmě tak časté nebylo.

Říkáte, že jste přemýšlel, jak se to tomu klukovi stane, že se u něj vyvine porucha příjmu potravy. Přišel jste na to?

Těch možností je samozřejmě velké množství, podobně jako u dívek. Kdybych měl říct nejčastější důvody, tak je to nějaká dlouhodobá nespokojenost se svým tělem, trpěli nadváhou, za kterou se jim kolektiv posmíval, ale opakovaně jsem měl v terapii i sportovce, kteří dělají sport, kde je extrémně sledovaná váha, kde se hodně manipuluje s jídlem, aby se ta váha udržela na nějaké hodnotě, je podmínkou účasti zápasů a závodů v určité kategorii. Třeba zápasníci, horolezci, tanečníci a podobně.

A co problémy v rodině, také jsou to spouštěče?

Samozřejmě. To je časté v době dospívání, kdy je dítě ještě závislé na rodině. A když ta nějakým způsobem nefunguje, dítě denně sleduje hádky, neshody, žije v neustálém dusnu, tak hledá únik. Může ho najít v alkoholu, drogách, počítačových hrách, přejídání se, ale i v tom, že se začne soustředit na sebe a své tělo, začne extrémně cvičit, upravovat jídelníček, zcela ho to pohltí. Protože čím víc se soustředí na tohle, tím míň je samozřejmě trápí to, co se děje doma.

Tohle vše se ale týká i dívek a žen. Je tedy nějaké „chlapské“ specifikum v této oblasti?

Ještě se k tomu podle mě přidalo i to, že tak posledních 20 let se dost intenzivně mluví o změnách rolí. Mužských, ženských, ve společnosti, v rodině. Často se mluví o krizi mužství, to tak posledních deset let. Muži vlastně opouští ty tradiční role, ale jako kdyby ještě nedostávali nové. Takže si hledají nové místo ve světě. Řada dnešních mužů tak hledá svoji identitu, protože to tradiční dělení všeho možného v rámci pohlaví neodpovídá současné realitě. Což je na jednu stranu zcela v pořádku, je to dobře, ale na druhou stranu vlastně, když se ztrácí ta schémata a tradice a není nic nového, co by se nabídlo mladému muži, tak vzniká nejistota, nepohoda.

A to vše může vyústit až v poruchu příjmu potravy?

Ano, nebo v jiné psychologické problémy. V posledních letech to svým způsobem ztěžuje i téma přemítání nad sexuální identitou. Teenageři řeší, jestli se narodili do správného těla, zda jsou heterosexuální, bisexuální nebo homosexuální. Prostě obecně to, jaký kdo má být, kdo je muž, kdo je žena, a jestli to vlastně není jedno, proč ta pohlaví vůbec zdůrazňovat.

Tak to je určitá společenská diskuse, která tu běží. Jaký je ale váš názor? Je pohlaví důležité, nebo je jedno, zda je někdo muž či žena?

To je dost těžká věc. Já si myslím, že to vlastně jedno není. Že k tomu, do jakého se člověk narodí těla, je dnes míň předurčená cesta, jak má ten život žít. A to je skvělé. Ale na druhou stranu lidé, kteří jsou spokojení se svým tělem a jsou, řekněme, až jakoby hrdí na to, že jsou ženou nebo mužem, tak podle mé zkušenosti jsou v životě šťastnější a vyrovnanější. Ale je samozřejmě dobré a legitimní, že společnost to nepatologizuje, že když mají lidé v životě nějaké hledání, že mohou nahlas mluvit o svých pochybnostech a nejistotách. Je dobře, že nejsou věci předem dané a že má právo a možnost se v rámci dospívání a seberozvoje hledat, najít si tu svou polohu a svoje místo.

Je to opravdu jen otázka pohlaví? Neplatí to ve všem? Že jakmile jsem s něčím spokojen, se sexuální orientací, tím, kolik vážím, jak vypadám, v co věřím či nevěřím, tak jsem prostě vyrovnaný a šťastný?

Ano, ale k těmto jiným spokojenostem musíte dojít. Kdežto s pohlavní identitou se narodíte. A když máte štěstí a není to pro vás problematizované téma, tak se vyhnete nějakému extra bouřlivému období hledání. Hledáte se v méně problematických věcech. V tom, co vás baví, co vás zajímá, ale ne v tom, kdo jste z podstaty. Protože když se někdo narodí třeba jako muž, ale v dospívání zjistí, že to asi není to pravé, tak takovou osobu čeká poměrně náročné období najít si nový způsob, ve kterém mu bude dobře. A to je riziková doba, kdy se mohou objevit psychologické problémy.

Skoro to vyznívá, že liberalismus, svoboda a ta možnost vybrat si, jak chci žít, je na škodu?

Ty pochybnosti tohoto typu tu samozřejmě byly vždy, ale pravda je, že v těch devadesátkách to měli někteří na jednu stranu jednodušší. Byli víc vedení tou společností, jak by to mělo být. Kdežto dneska společnost dává širokou možnost hledání se, jak se člověk může vyvíjet, což vede k více nejistotám, pochybnostem, tápání a podobně. Takže větší svoboda je v něčem vlastně náročnější. Na tom se asi shodne i většina filozofů. Čím větší svoboda, tím víc nejistot. Ale není to špatně, naopak, nikdo není nucen se vměstnat do nějakých škatulek. Ale je náročné a mnohdy psychicky vyčerpávající najít si tu svou cestu.

Vrátím se k poruchám příjmu potravy. V souvislosti se ženami se často mluví o tom, že k nim vede i nereálné zobrazování ženského těla, extrémně hubené modelky, graficky upravované fotky v reklamách a podobně. Tomu ale čelí i muži. I oni vidí na plakátech dokonale osvalené a vyrýsované muže, nebo sledují na mole modely s váhou dvanáctiletých chlapců. Je i tohle problém?

Na muže tohle působí míň. Oni se víc srovnávají mezi sebou v rámci vrstevnických skupin. Muži, respektive chlapci spíš těžce nesou kritiku od rodičů, tatínků. Takoví ti kritičtí rodiče, kteří říkají svým synům, musíš víc posilovat, jsi jako párátko, každý tě přepere. Měl bys něco shodit, jsi oplácaný. Na to jsou kluci v dospívání až extrémně citliví, ale zrádné je, že to na nich není tolik vidět.

Muži méně než ženy vyhledávají odbornou pomoc, což je další věc, která vše zhoršuje. Proč to tak podle vás je?

Částečně ta stará tradice, kdy muži jsou vedení k tomu, že si mají své problémy vyřešit sami, a když si je nevyřeší, tak selhávají. Kdežto ženy jsou od malička vedeny k tomu, že se mají svěřit. A možná je tu i nějaká biologická danost, jak naznačují některé výzkumy.

Jaká biologická danost?

Jsou na to výzkumy dělané s pomocí zobrazovacích metod, kdy muži a ženy měli popisovat, verbalizovat svoje emoce a pocity. A ty zobrazovací metody ukazovaly, jak se u toho mozek nadře. A ten ženský se u toho nadřel výrazně míň. Muže mluvit o emocích prostě stojí daleko víc sil než ženy, většina mužů má problém mluvit a popisovat svoje emoce. Ale zase je tu diskuse, zda je to vážně biologicky dané, nebo je za tím zase ta výchova, kdy prostě od mala k tomu muži nejsou vedeni a jejich mozek na to není na rozdíl od toho ženského vytrénovaný. Ať tak či tak, muži o svých problémech a emocích neradi mluví, proto také tak často nehledají odbornou pomoc.

Zásadní je ale asi minimálně na začátku podpora blízkých, rodiny. Co tedy matka může pro svého syna udělat? Kdy zpozornět, že se něco děje?

Není to jednoduché, protože nejčastěji se to rozvíjí v pubertě. Tedy v době, kdy se obecně chování a návyky dětí hodně mění. Ale obecně poruchu příjmu potravy značí neúměrné sebepozorování, redukování jídelníčku, postupné odstraňování jídel, které dříve dítě jedlo. Když se jedná o anorektickou podobu, takže jde váha dolů, je to víc vidět. Když to má bulimickou formu, tak se ve velkém ztrácí jídlo z ledničky. A když to jde bigoretickou formou, tak má chlapec tendence až nutkavě cvičit, dožaduje se posiloven, v nichž tráví neúměrně hodně času. To má i znaky závislosti, takže to jde na úkor všech ostatních zájmů. Ale zase, v pubertě se zájmy často mění, takže to není jednoduché.

U dospělého to jde tedy poznat snáz?

Přesně tak. Tam si změn snáz všimnete. Protože v pětačtyřiceti, ale třeba i v pětadvaceti má člověk už určité stereotypy, podle nichž funguje. A když se začnou měnit, tak si jich všimnete. Navíc s tím souvisí samozřejmě i změny v chování, podrážděnost a podobně. A tam opět v pubertě rozlišit, zda jde jen o ostřejší formu puberty, nebo tento problém, není jednoduché.

Teď něco z vaší praxe. Vzpomenete si na nějaký případ s dobrým koncem?

Utkvěl mi v paměti asi sedmnáctiletý chlapec, který si v kolektivu dlouhodobě připadal jako outsider, spolužáci se mu posmívali, ale ani ne tak kvůli tomu, jak vypadal, ale protože byl hodně plachý a stydlivý. A on to začal řešit tak, že se rozhodl cvičit a získat určitý respekt prostřednictvím nabytých svalů. Takže to začalo tou bigoretickou fází, kdy extrémně cvičil a jedl hodně nejrůznější doplňky stravy. Pak se to ale překlenulo do bulimické fáze, kdy se začal nárazově přejídat a pak zvracel. Toho si už všimla maminka, která okamžitě pochopila, že potřebuje odbornou pomoc. Problém byl ale v tatínkovi, který to zlehčoval, že se kluk prostě jen přežírá a brzy si s tím poradí. Když to ale pokračovalo, začal být k chlapci hodně kritický, dával mu to za vinu. Nakonec ale terapie, na kterou ke mně všichni docházeli, v kombinaci s péčí nutriční poradkyně, zabrala. Otec pochopil, že jde o duševní poruchu, kterou nelze ovládnout jen vlastní vůlí, a za celkem krátkou dobu se podařilo chlapce zbavit bulimických záchvatů a vlastně odcházel zdravý.

Ale asi ne všechny konce jsou takhle šťastné?

To samozřejmě ne. Měl jsem tu třeba patnáctiletého kluka s mentální anorexií. Velký problém byl v tom, že má bráchu, dvojče, a strašně se srovnávali, velká sourozenecká rivalita. Podle mě hodně bojovali o přízeň rodičů. A navíc přišli hodně pozdě. Nemoc byla hodně rozjetá, chlapec byl hodně anorektický, měl opravdu obrovskou podváhu. Bylo to už na hospitalizaci, protože při tak velké podváze je nejen riziko fyzického kolapsu, ale obecně mozek pracuje hůř, proto nepobírá správně to, co je součástí psychoterapie. Pro toho kluka nebylo prostě nic důležitějšího, než aby si nemusel dát rohlík k svačině. Rodiče ale pro hospitalizaci nebyli, tak jsme to zkoušeli, ale doma ty konflikty o nutnost jídla neustáli a chlapec nakonec v nemocnici na dětské psychiatrii stejně skončil. Už jsem je neviděl, myslím, že to nakonec zvládnou, ale snadné to nebude.

Poslední věc. Máte nějaký vzkaz pro muže? Něco, co byste jim rád vzkázal nejen jako psycholog ale hlavně jako muž?

Já bych nám mužům asi rád vzkázal, buďme rádi, že dnešní doba nemá striktní pravidla, jak vypadá dobrý a správný muž. To znamená, že se nemusíme nutit do nějaké předem dané formy, ale můžeme hledat to, jak být spokojený. I když naše tělo vypadá různým způsobem, že fungujeme různě. Z té nejistoty si můžeme udělat výhodu. Nemáme přesně danou formu, do které se musíme nacpat. A když jsme s něčím nešťastní, nespokojení, řešením není jídlo. Většinou je potřeba se naučit postavit problémům čelem.

Loni jsme vám v sérii rozhovorů představovali muže, kteří pomáhají a zachraňují. Životy, přírodu, kulturu, vše, na co si vzpomenete. Předloni jste zase mohli číst mužích, jež vynikají v oborech, které souvisejí se ženským světem. Muže, kteří život žen činí lepší, příjemnější, hezčí. Všechno to byli naši muži měsíce. Ani letos jsme vás o povídání se zajímavými zástupci mužského pokolení nechtěli ochudit, proto přinášíme další rozhovory. Tentokrát s podtitulem „Chlapi sobě“, protože jsou to pánové, kteří dělají něco zajímavého, prospěšného a důležité pro jiné muže.

Poruchy příjmu potravy bývají spojovány hlavně s teenagery, s těžkým obdobím dospívání. Ale pozor, Přibývá bulimiček ve středním věku. Hrozí jim sebevražda