Článek
„Nicolka odmítá jít do školky, když tam nebude její velká láska, Adam. Když tam je, nosí si navzájem skoro denně nějaké drobné dárky. Prostě si vyměňují hračky, jeden druhému maluje obrázky... Prý spolu chodí a vezmou se," směje se Alena, i když tento dojemný vztah zvláště před Nicolkou nijak neshazuje. Sama si pamatuje na podobnou situaci, kdy byla sama malá. „Jmenoval se Vašek a vždycky jsme se na procházce chtěli držet za ruce, choval se tak jakoby galantně, ochranitelsky. Je to samozřejmě komické, ale napadá mě, že dneska tohle neumí poskytnout spousta dospělých chlapů," uvažuje Alena.
Kamarádství nebo zárodek vztahu mezi mužem a ženou?
Psycholožka Jana Malásková míní, že to je kombinace obojího. A obojí vychází z potřeby mít někoho blízkého v relativně cizím prostředí, což přechod z domova do školky nebo první třídy představuje. Právě proto nezapomínáme na nejlepší kamarádky z první třídy nebo na první dětské lásky.
„Když jde o chlapečka a holčičku, často se do toho opravdu už v dětském věku mísí to, že se nám dotyčný nebo dotyčná líbí, že ho v něčem obdivujeme. Ale to může hrát podobnou roli i u stejného pohlaví. Mezi holčičkami a kluky k tomu ale často přistupuje i snaha přejímat a napodobovat modely partnerských vztahů," říká Jana Malásková.
Vzpomínáte také na svou první lásku?Foto: samphoto.cz/jiunlimited
Vrozené chování nebo nápodoba dospělých?
Přitahování opačným pohlavím může hrát roli už u malých dětí, a to ve vší nevinnosti. Koneckonců, Freudova psychoanalýza je na tomto předpokladu do značné míry založena. „Mnohé teorie tvrdí, že typicky mužské a ženské chování je nám vrozené. Bylo by hezké, kdyby všem mužům byla vrozená galantnost a velkorysost, potřeba nám v nouzi pomáhat. Emancipované ženy o to možná - přinejmenším navenek - nestojí - ale chápou, že čtyřleté dívence to dělá dobře. Stejně jako chlapečkovi, který je rád, že může té, která se mu líbí, projevit náklonnost," usmívá se psycholožka Malásková.
Jak dodává, v současnosti hraje roli i to, že děti jsou více svědky otevřenějších vztahů a projevů mezi dospělými, mnohdy i z televize znají váhu partnerských vztahů a snaží se je napodobovat. „Pokud nejde o nějaké vysloveně patologické projevy nebo o děti ze sociálně poškozených rodin, není třeba se ničeho bát. Děti se naopak učí si navzájem pomáhat, obdarovávat se, přijímat pozornosti a oplácet je," konstatuje psycholožka.
