Projekt Nemlčíme vypráví příběhy obětí sexuálního násilí

Muž, který musel jako malý chlapec prokazovat sexuální služby staršímu kamarádovi, nebo žena, kterou v dětství zneužíval dědeček. To jsou jen dvě z mnoha obětí sexuálního násilí, které se rozhodly o tom, co prožily, otevřeně mluvit.

Pomohla jim k tomu Veronika Hávová, která založila projekt Nemlčíme. S partnerem točí a stříhají videa, na kterých promlouvají oběti, které o svých zážitcích nikdy nemluvily, a na webových stránkách  Nemlčíme jsou tyto příběhy zveřejňovány. Kromě toho se projekt snaží šířit osvětu o sexuálním násilí. Sama autorka Nemlčíme s ním má své zkušenosti.

V šesti letech jste byla sexuálně zneužita. Řekla jste to tehdy někomu?

Až do patnácti let ne. Držela jsem to v sobě, a potom mě k tomu, abych o tom začala mluvit, dovedl tehdejší přítel, moje první velká láska. Paradoxně on byl ten druhý, kdo mi v životě dost ublížil.

Jak? Znásilnil vás?

Ne, ale dokázal mne zmanipulovat tak, abych si myslela, že spousta věcí a praktik je v pořádku. Osahávání a všechno tohle kolem by mělo být vždycky se souhlasem obou stran, které po tom touží a opravdu to chtějí. Tady to tak nebylo. Nevěděla jsem to, musela jsem pak potkat mnoho dalších lidí, kteří mi ukázali, že vztah není o tom, že si jeden na druhém něco vynucuje.

Na stránkách máte zpověď jednoho muže, který říká, že mu tenkrát nedošlo, že překročil hranice ve vztahu ke spolužačce a zachoval se špatně, když si vynucoval intimní styk. Že mu vlastně nikdo neřekl, že tohle už je sexuální obtěžování – nikdo s ním předtím o tom nemluvil. Tohle je normální?

Problém je v malé informovanosti. O sexu se mluví hodně, ale už se nemluví o prevenci a že na to musí být dva. V jedné studii se psalo, že spousta pedofilů uvádí, že si myslí, že když to není s násilím, tak je to dovolené. A takhle to vnímají očividně nejen pedofilové, ale i někteří další muži, jako třeba Filip, na kterého jste se v otázce ptala.

O čem by se tedy mělo hovořit?

Organizace Konsens hlásá, že chlapi nemají znásilňovat, a ne, že ženy mají přestat chodit do hospod, nosit sukně a večer chodit samy domů. Zjednodušeně řečeno. Takže je důležitá prevence i z druhé strany. Jsme zahlceny informacemi o tom, co dělat, abychom nebyly znásilněny, jenže to nestačí – může se to stát ve vámi přirozeném prostředí, kde byste to nečekala, a pak je vám prevence k ničemu.

Měla by se pozornost tedy víc soustředit na pachatele?

Devadesát procent násilníků jsou rodinní příslušníci a osoby, které oběť zná, což je ostatně vidět i v našem projektu. Většinu obětí spojuje to, že pachatel jim nebyl cizí.

A ten váš násilník?

To byl soused. A byl starší, ale ne tak moc. Takže jsem dlouho žila s pocitem, že se vlastně asi zas tak moc nestalo.

Pokud nebyl o moc starší než vy, musel i on být ještě dítě. Přijde mi neuvěřitelné, že dítě je schopno dopustit se něčeho takového.

On to pobral z porna, měl doma dost rodinné problémy, ve finále skončil v diagnosťáku. Pořád za mnou chodil a říkal „Tak pojď, tak to zkusíme“. Donutil mě k tomu. Pak mě jednou zavřel u nich doma, když to chtěl zkoušet podruhé. Asi chápu, že to lidé zpochybňují, sama jsem to zpochybňovala kvůli věku. Došlo mi to až po letech, když jsem řešila vlastní sexualitu.

Působí na vás nějak poslouchání všech těch výpovědí?

Dlouhou dobu jsem říkala, že ne, ale pak jsme zažili jedno, které bylo fakt těžké. A vlastně kdykoli to slyším znovu, pokaždé mě znovu sebere, jak moc brutální to je. Ne, že by některé případy byly lepší, či horší. Akorát je třeba ta oběť s tím více vyrovnaná a vypráví spíš o tom, jak to řešila dál, než o samotnému činu, jako to bylo v tomto případě.

O co šlo?

Přepadení jedenáctileté holky jejím kamarádem. Když zjistil, že se mu jedenáctiletou holku nepodaří znásilnit vaginálně, tak to udělal análně. A toho kluka normálně potkává dál. Já už na něj také natrefila.

Ona to tehdy nikomu neřekla?

Naštěstí to řekla a řešila to policie. Byl ještě nezletilý, takže dostal podmínku a nařízené léčení. Jenže to nedodržel, v osmnácti to udělal znovu a dostal deset let. Ale na amnestii ho pustili.

To je síla. Jak mohou takového násilníka pustit, když to očividně může udělat znovu?

Těžko říct. Do toho, jak rozhoduje soud, pořádně nevidím. Nevím, co konkrétně v tomto případě byla polehčující okolnost, ale určitě rozsudek selhal na plné čáře. Podmínka a nařízená léčba dopadly tak, že vlastně nedopadly. Další rozsudek si neodseděl celý, a máme tu dvě znásilněné malé holky a jednoho pachatele na svobodě.

To je strašné. Říkáte, že jste ho také potkala – necítíte vůči němu zlobu? 

Kdybych měla věnovat pozornost jen nenávisti vůči násilníkům, nikomu bych tím nepomohla. Utekla by mi přítomnost, kterou mohu ovlivnit. Raději se tedy zaměřuji na to, abych dokázala podpořit oběti a být jim oporou.

Vy jste v rámci projektu Nemlčíme chtěli natáčet i ve věznicích. Co?

To je plán do budoucna, teď chceme všechnu energii věnovat obětem. Ale rádi bychom našli člověka, který přijal své činy, uvědomil si, že to tenkrát pohnojil. Nechceme natáčet primárně, co a jak udělal. Ale chceme, aby se takový člověk třeba stal motivací pro ostatní pachatele, aby si uvědomili: „Ty jo, nejsem já vlastně taky trochu násilník, když dělám tohle?“

Proč k sexuálnímu násilí přistupují čeští muži tak laxně a odmítavě?

Antropolog Škrob říká, že to je možná dané jejich strachem. Na školách se o této problematice nikdy moc nemluvilo, takže chápu, že člověk, který se s tím nesetkal, nezná definice a tápe. A jeho obranou jsou pak ty řeči typu, že ženě už nemůže ani podržet dveře a pozvat ji na rande, aby nebyl obviněn. Já si ale vážně myslím, že je to dáno strachem, zda se vlastně toho třeba nedopustili i oni sami.

Jaká je vlastně definice sexuálního násilí podle vás?

Vše, co je druhému člověku už nepříjemné. Je potřeba velká míra empatie, protože je spousta případů, kdy dotyčný neřekl ne, protože třeba nemohl nebo se styděl či prostě ztuhl a nemohl mluvit. Takže je potřeba zapojit hlavu a vnímat, zda je to tomu druhému ještě příjemné. Zda cítím, že je ze mne celý žhavý a chce se mnou spát, anebo je v nějaké tenzi.

Ne, že bych to chtěla jakkoli obhajovat, ale dokáže člověk v tu chvíli ještě racionálně uvažovat hlavou? Nemůžou to přehlušit pudy, že si těch odmítavých reakcí třeba nevšimne?

Nemyslím si. Pokud někdo cítí tak silný pud s druhým spát a neumí to udržet na uzdě, tak ať se jde léčit. Znásilnění není o tom, že by se dotyčný neudržel, ale že uloví lehkou kořist, někoho, s kým se dá manipulovat.

Ostatně všechny příběhy, které sbíráte, jsou toho příkladem. Čeho byste chtěli s projektem dosáhnout?

Líbilo by se mi, kdyby byl všude vidět. Chtěla bych to dostat ke všem lidem, pomocí plakátů, aby si toho všimli i ti, kdo nemají internet. A dělat projekce ve veřejných prostorech, být drzá a ukázat to lidem, i když to vidět nechtějí. Představte si, že naši první diskuzi mi lidé odřekli, protože se jim ve středu večer nechtělo poslouchat takové náročné téma. Nechci, aby před tím lidé zavírali oči.

Podobný příběh zažila i Jana, přečtěte si její příběh sexuálního zneužití.