Proč v Brně souloží mužíček v kostele

Český Krumlov, Stará Boleslav, Kutná hora, Třebíč, Telč, Kroměříž… Každý týden zde vyprávím o jednom české městě. Dozvíte se, kam stojí za to zajet si na výlet i tajemné historky, které se k jednotlivým městům váží. Dnes se podíváme do Brna.

Je to město plné úchvatných kostelů. Město s krásným hradem. Město hodné pro svou architekturu hluboké poklony.

Přitom ale nejproslulejší stavba Brna pochází z přelomu dvacátých a třicátých let minulého století. Je to funkcionalistická vila Tugendhat od geniálního architekta Ludwiga Miese van der Roheho. Má své vášnivé obdivovatele i kritiky. Mezi ty druhé patřil třeba Karel Teige, který jednou napsal: „Stavba je příkladem chybného směru v moderní architektuře”, je to dle něj „vrchol moderního snobismu“.

To se mezi sebou pořád přela v Brně vrchnost. A zároveň se stavěly dva kostely. Katedrála na Petrově a kostel u svatého Jakuba.

Na Petrově mohli rozhazovat peníze, ale přece jim stavba šla pomalu. Jejich konkurenti sehnali ze zahraničí vynikajícího stavitele, který se podílel i na stavbě chrámu ve Štrasburku. Byl to veselý chlapík a všichni ho měli rádi. A protože to i byl na slovo vzatý odborník, stavba hbitě postupovala ke svému cíli.

Petrští dali vyhnat ze stavby od Jakuba kameníka. Muže, který byl pro dílo velmi cenný. A že jako musí štando péde pryč z města.

„No tak dobře, já půjdu, když to musí být. Jenom bych rád dodělal to okno, na němž zrovna dělám.”

To mu bylo umožněno. Okno je na jižní straně kostela. Mistr na něm dělal zakryt, aby nikdo nevěděl, co tam tesá. Vytvořil dvě sošky. Malé, ale jasně odspoda a z dálky viditelné. První padne člověku do oka mužíček s odhaleným zadkem, mířícím k Petrovu.

Druhá je vidět až při bližším pohledu. Mužíček svírá v náručí ženštinu, s níž evidentně obcuje.

To bylo stanovisko architekta Miese, který do stavby v Brně pracoval hlavně v Berlíně. Obával se, jestli mu to moravští dělníci nepokazí. A zda u nás sežene kvalitní materiály, které nutně potřeboval. Jestli to investoři finančně zvládnou. Ale fascinoval ho ten sráz, ten výhled na město. Pohled na katedrálu, paláce, kláštery, Špilberk, a to přes živou zeleň.

Dokonale zde spojil vnější s vnitřním prostorem. Panoramatickými, po strop sahajícími okny otevřel obytnou část zahradě. Zavěsil jaksi obytný prostor do větví obří smuteční vrby rostoucí v zahradě.

V roce 1642, na přelomu jara a léta, oblehl Brno generál Torstenson. Měl své manýry a tak se jednoho dne rozhodl, že už je tu dost dlouho a že město získá dřív než u svatého Petra a Pavla budou zvonit poledne. A když ne, tak odtáhne. Vrhl se do útoku a vypadalo to, že Brno padne.

V kostele pracoval prastarý kostelník. Toho napadlo, že vlije obráncům sílu do žil. Vstoupil do zvonice a začal zvonit.

Torstenson se domníval, že je poledne a tudíž že se mu nepovedlo splnit slib, který si dal. Sebral své vojáky a táhl pryč. Ač bylo teprve jedenáct dopoledne.

Za vstupními dveřmi je čtvercová hala s podlahou z italského travertinu. Obklad je z asijského palisandru. V tomto patře je k vidění několik replik původního nábytku. A praktické zarážky na dveře. Také vestavěné skříně. Lze vystoupit na malou střešní terasu, ze které je pěkný výhled na město i na zahradu pod vilou. Zahrada se vlastně skládá ze dvou částí. Té prostřední, osázené mohutnými listnatými stromy a okrajové u plotu, většinou s jehličnany. Obě části jsou odděleny okružní cestou.

Do II. podlaží se jde po kamenných širokých schodech za záhybem stěny z mléčného skla. Mezi jednotlivými patry jezdí jídelní výtah.

Původní židovští majitelé tu bydleli osm let. Pak utekli před nacisty. Vila se stala majetkem Německé říše. Nějaký čas tu žil slavný Willy Messerschmitt se ženou a třemi dětmi a měl tady svou konstrukční kancelář. Po něm přišla Malinovského armáda s rumunskou jezdeckou brigádou. Došlo ke komunistické konfiskaci.

Armáda umístila koně na zahradě, některé i ve vile. Za socialismu se dům využil pro školu rytmiky nebo zde bylo rehabilitační středisko Fakultní dětské nemocnice. V roce 1992 tu pánové Mečiar a Klaus dohodli rozdělení Československa na dva státy.

Ve II. podlaží je veliká hlavní obytná místnost. Celá stěna, vedoucí k prostorné terase nad zahradu je prosklená, pospojovaná kovovými spojnicemi. Místnost je rozdělena do tří prostor.

Jednotlivé části odděluje například oválná – půloblouková dřevěná stěna z makassarského ebenu nebo rovná stěna z onyxového kamene. Jsou zde přijímací hala, obytná část s jídelnou a pracovnou – s knihovnou a sedacím zákoutím, domácí kino, zimní zahrada. Místnosti jsou podpírány jakoby stříbrnými, pochromovanými, štíhlými, křížovými sloupy ve tvaru růžic.

Vila Tugendhat je jistě znamenitým dílem funkcionalismu. Dům je propojený pevně se zahradou, jehož vnitřek jakoby vtékal do vnějšku a naopak. Je mimořádně skvěle osvětlený přírodním světlem. Dům úchvatných výhledů z obřích oken i z několika teras. Je hezké vyrazit do Brna právě kvůli téhle stavbě.

Pokud rádi vyrážíte na výlety a baví vás sem tam nějaké temnější historky s místem spjaté, inspirujte se v pořadu TaJeMno Televize Seznam!