Kouč Jan Čepelka: Proč se dnes rozpadá tolik vztahů?

Také máte pocit, že je kolem vás většina lidí rozvedených, rozešlých nebo single? Podle statistiky se rozvede skoro každé druhé manželství. Kdybyste nahlédli do minulosti, tak v roce 1930 činil počet rozvedených manželství, oproti dnešním skoro padesáti, necelých šest procent. Proč to tak je – a proč se rozpadají i letité vztahy? To bylo také jedno z témat, o kterém jsme mluvili s koučem Janem Čepelkou.

Proč se stále víc lidí rozvádí, nebo naopak ani nevezme? Kde se to vzalo, když naše prababičky ještě prožily v manželství běžně celý život?

Prababičky žily v době, kdy byly zcela jasné role. Muž byl živitelem a vůdcem rodiny a žena se starala o děti a domácnost. Teď už to tak jasné není.

Takže to máme složitější?

Ano, to máme. A o to náročnější je to potom na komunikaci, prohodí-li si oba partneři tradiční role. Vzdá-li se muž v domácnosti role živitele a přenechá ji ženě, třeba proto, že ta momentálně vydělává víc, tak i když se tak dohodli, může se postupně ukázat, že to byla jen jeho nebo její z nouze ctnost. Další z příčin je potom také stále více dětí vychovávaných v neúplných rodinách, kdy rodič samoživitel musí v životě dítěte plnit obě polarity – mužskou nastavující hranice, i ženskou přijímající.

Je špatně, ctít povinnost rodinu zabezpečit, nebo spolu zůstat „kvůli dětem“?

Výsledkem „kvůli dětem“ bývá, že to lidem často způsobuje problémy v jejich vztazích v dospělosti, a to včetně vztahu sama k sobě. Právě kvůli dětem bychom to proto měli vyřešit jinak – ve vzájemné shodě s cílem zachovat v životě všech radost a naplnění – i kdyby to znamenalo jít od sebe. Děti zhruba do sedmi let nasávají všechny informace z okolí jako houba a nehodnotí je. Vnímají, jak se k sobě dospělí chovají a přebírají od rodičů nekriticky jejich hodnoty a přesvědčení. Proto je v raném věku dětí důležité je podporovat, nezahanbovat, a pokud možno se vyhýbat kritizování. Prostě vytvořit pro ně bezpečné prostředí, namísto toho, aby viděly jen vztah z povinnosti, nebo dva, co žijí vedle sebe bez lásky.

Končí některé vztahy i proto, že se protiklady sice přitahují, ale vydržet spolu dlouhodobě nemohou?

Z mého hodnotového výzkumu plyne, že harmonické páry staví na souladu, nikoli na shodě. Silné stránky jednoho pokrývají slabé stránky druhého a opačně. Důležité je vážit si odlišností a být si jich vědom, nesoudit jeden druhého optikou podle sebe soudím tebe. Jedině tak se protiklady udrží dlouhodobě pohromadě a bude v tom energie, příjemné napětí i vzrušení, které je kořením vztahů. Je důležité si uvědomit, že máme tendenci to, co považujeme za správné, považovat za pravdu. Ale pravda je pouze to, co je nezávislé na úhlu pohledu. Každý z nás je svým způsobem zcela jedinečný, a proto není lehké se shodnout na tom, co je správně, a ještě těžší je uvědomit si nestranně, co je pravda.

Chtělo by to konkrétní příklad…

Představte si, že stojíte u okna a díváte se ven. Váš partner stojí na druhé straně u světlíku a také se dívá ven. Přišlo by vám rozumné se pohádat o tom, proč nevidíte oba to samé? Asi ne. Přitom naše smysly a hodnoty našeho ega, nám zkreslují naše vnímání velmi podobně. Někdo má potřebu věřit jen matematickým důkazům a jiný se raději spoléhá na svoji intuici a pocity. Někdo dá víc na to, co sám vidí, a jiný na to, co slyší od druhých. Spokojený vztah, i přes zcela rozdílné povahy, mají ti, kteří si dovedou v klidu povídat o svém výhledu z okna tak, aby si to druhý dovedl představit. Protože pak vlastně vidíte společně daleko víc, jelikož doplňujete jeho výhled o svůj.

A jde to vůbec sdělit?

Jde, jen musí oba chtít a naučit se o důležitých věcech mluvit nejen ze svého pohledu, ale i z pohledu nastavení toho druhého a volit taková slova, kterým ten druhý snadno porozumí. Naše smyslové a hodnotové nastavení se odráží i v podvědomém výběru slov, to, že někdo použije za stejné situace obrat „vidím, že…“ a jiný například „myslím si...“ a další rád používá „cítím, že...“ není vůbec náhoda.

Takže nejen různé pohledy, ale i jiný jazyk? Asi není divu, že se lidé rozcházejí, je zázrak, že se vlastně sejdou a jsou spolu!

V tom, aby se sešli, pomáhá ze začátku zamilovanost. Ta způsobí, že potlačíme sebe a děláme maximum pro spokojenost toho druhého. Problém může přijít, když zamilovanost opadne. Pak mají největší šanci přežít právě vztahy, ze kterých ani pak nevymizí touha, vzrušení, radost. Horší je, když zůstane jen povinnost a potřeba.

Takže vyznání ve stylu „buď se mnou, potřebuju tě“ není v pořádku? 

Každý z nás dostal v životě nějaký ten „měkký dárek“ – oblečení nebo šálu, prostě věci, které jsou sice potřeba, ale nenadchnou nás, netoužíme po nich. Většinou jsou zapomenuty – na rozdíl od kola nebo kytary, po kterých jsme dlouho toužili a na které vzpomínáme celý život. Vztah by se proto neměl stát potřebou, protože naplnění potřeb vyčerpává, zatímco touha nás nabíjí radostí.

To se dobře řekne, ale po dvaceti letech asi hůř udělá…

Máte pravdu, není to lehké. Pomáhá hned od začátku si vytvořit drobné rituály, které vás sbližují a připomínají, jaké to bylo na začátku. Může to být romantická večeře v den výročí, společné výlety jednou za měsíc, ale třeba i pusa na dobrou noc. A nesmí chybět zmíněná schopnost mluvit o věcech, které třeba nejsou snadno sdělitelné, ale tomu druhému vysvětlí, proč máte právě špatnou náladu. A samozřejmě naopak i schopnost vyslechnout partnera. A když se to nedaří, tak jsou tu odborníci. Kouč vám pomůže změnit úhel pohledu a najít řešení, které teď třeba sami nevidíte.

Necítíte se už ve vztahu dobře? Měli byste to řešit, protože toxický vztah se může podepsat na vašem zdraví.