Příběh Věry (55): Rakovina jí vzala obě prsa. Pomohl manžel a drsný humor

Před nějakou dobou jsme v rubrice „Jak to vidí chlap“, řešili dotaz paní Mirky, která se vyhýbala intimnímu kontaktu se svým manželem ze strachu, že nemůže být bez prsou přitažlivá. Může mě manžel milovat i bez prsou, ptala se. Právě tento dotaz vyvolal hodně reakcí – mezi nimi i tu od paní Věry, kterou vám právě teď nabízíme tak, jak nám ho poslala.

Oslavila jsem letos 55. narozeniny, zároveň perlovou svatbu (po 35 letech) a taky 10 let života bez prsou – a i to je důvod k oslavě.

Bylo mi vždy jasné, že jsem riziková, co se rakoviny prsu týče. Cysty v prsou, hlavně vpravo, se měnily a bolely v závislosti na menstruačním cyklu a bylo nutné je pravidelně odborně kontrolovat. Začátkem listopadu 2006 se na mamografu a sonografu objevily mikro kalcifikace a musela jsem na biopsii. Na těch nekonečných deset dní čekání na její výsledek mi dodnes běží před očima jako film. Bylo to období před Vánocemi, kdy jsme zdědili nábytek po tetě a vyklízeli tedy její byt. Chtěli jsme to mít hotovo do svátků, ale taky do chvíle, než se dozvím, jak jsem dopadla. Bylo jasné, že pokud budou výsledky špatné, pak bude následovat operace a moc práce pak nezastanu. Naštěstí jsme na to byli čtyři – já s manželem a oba synové, tehdy ještě studující, ve věku 20 a 23 let. Byla jsem moc ráda, že už jsou dospělí, nejen kvůli pomoci s vyklízením, ale i kvůli té nemoci… Když na to tak vzpomínám, bylo to čekání asi horší pro mou rodinu, než pro mne samotnou.

Pro výsledek biopsie jsem si jela sama. Nějak jsem tušila, že nebude veselý, ale taky jsem věděla, že to unesu. Paní doktorka byla citlivá, ale věcná: „Je to nádor a dost agresivní, ale ve stadiu in situ (spící, nepřesahující buněčné struktury), takže máte velkou šanci, že ho odstraníme a vy budete zdravá.“ Sama jsem byla překvapená, jak klidně jsem tu zprávu přijala. Neptala jsem se proč, proč já, spíš to byla reakce: Tak a je to, střádala sis v sobě různé iracionální a úplně zbytečné strachy a teď se ti to sečetlo.

Moje přemýšlení stran operace nebylo vůbec složité, dva roky přede mnou si podobnou cestou prošla moje teta, maminčina sestra, takže jsem věděla, že bych do toho šla taky tak. Rozhodla jsem se pro radikální řešení, tedy odebrání obou prsů. Tři roky jsem chodila na kontroly hlavně kvůli pravému prsu a nádor byl v levém. Uvažovala jsem tedy racionálně – oba prsy jsou stejně staré, vystavené stejným vlivům, mají stejnou genetiku. Půjdou tedy oba pryč a já budu zdravá! Taková byla moje volba, kterou podpořil i manžel. Nastudoval spoustu informací o diagnóze a možnostech terapie, hodně jsme konzultovali s přáteli zdravotníky. Hlavním cílem bylo žít dál…

Rozhodla jsem se a v podstatě se nemohla dočkat stanoveného termínu operace – možná i proto, že mne při každém kroku bolelo místo vpichů pro biopsii. Nejvíc mne v tu dobu trápilo, že budu muset oželet vánoční koncert našeho pěveckého sboru, který se měl konat den po operaci. Ale nakonec jsem si to užila alespoň na dálku, protože mi manžel do nemocnice donesl nahrávku Charpentierova Te Deum a v pokoji jsme ho pustili na plné pecky! Mým spolu pacientkám to naštěstí nevadilo, navzdory situaci, ve které jsme se na krátkou dobu společně ocitly, jsme prožily zvláštním způsobem veselý a radostný čas…

Naštěstí v mém případě stačila opravdu jen operace – nebylo nutné podstupovat žádnou další léčbu. Za tři měsíce jsem se normálně vrátila do práce… Uvědomuji si, že moje řešení určitě není pro každého, ale pro mě je symetrie dobrá věc. Věděla jsem, že se tak budu mít radši. Všechno jsem konzultovala s manželem – a oba společně jsme došli k tomu, že nepodstoupím ani rekonstrukci prsou, tedy plastiku. Mám skvělého muže, prošli jsme tím nepěkným obdobím kolem Vánoc 2006 vlastně moc dobře.

Brzy po operaci nastal termín, ve kterém jsme tradičně chodili na jeden speciální ples. Říkala jsem si, že tentokrát bude bez nás, ale manžel byl nekompromisní – není důvod zůstat doma, půjdeme! V den, kdy mi vyndali stehy, jsme rovnou z ordinace šli do obchodu pro nové šaty. Prodavačka byla skvělá – ještě jsem nemohla zvednout ruce a potřebovala jsem pomoct se zkoušením. A jestli si myslíte, že jsme koupili šaty, které mne zahalovaly, tak se pletete – vrchní díl šatů byl s tenkými ramínky a korzetem vzadu na šněrování. Když mě v nich manžel uviděl, zamáčkl slzu, dodnes mám tu situaci před očima. Tak tedy 14. prosince mě odoperovali a 6. ledna jsem tančila na plese!

Když si to tak promítnu, tak se kvůli nemoci ani operaci v mém vztahu s manželem nic nezměnilo, a když ano, tak spíš k lepšímu. Nechápala jsem, když mi kolegyně po operaci dávala dobré rady o tom, že bych měla pomalu začít fungovat i jako manželka – já fungovala pořád, protože jsem nebyla na gynekologické operaci, jen mi vzali prsa!

Vrátím se teď úplně na začátek – k dotazu paní Mirky. Ano, naši muži nás mohou mít rádi – a taky mají – i bez prsou! Ale důležité je, abychom i my samy se měly rády, v tom dobrém slova smyslu, protože v životě s naší anamnézou hraje psychika důležitou roli. Moje zkušenost potvrzuje, že náš vztah opravdu nestojí na tom kousku tkáně! A myslím, že to platí naprosto obecně – pokud vztah nefunguje, je iluze myslet si, že ho nová prsa zachrání. To jsou přece úplně jiné hodnoty, pro které jsme fungovali jako manželé (a později jako rodina) 25 let před operací.

Nám doma od začátku pomáhal docela drsný humor, ale to záleží na naturelu, pro někoho by to třeba mohlo být moc. Např. jednou takovou z prvních hlášek mého muže bylo: „Ty jsi teď taková... skladná“. Manžel moje jizvy zná. Docela jsem si s nimi užila, trvalo několik let, než se srovnaly a změkly. Při intimních chvílích je na odiv nedávám, ale nestojí mezi námi.

Na závěr chci říct, že každá ztráta může přinést do života něco pozitivního – ani ta moje ztráta nebyla jen ztrátou. Přeji nám všem, abychom hledali – a nacházeli – v životě to důležité a nenechali se manipulovat povrchností, která na nás ze všech stran, a někdy i velmi rafinovaně, útočí…

Srdečně zdravím, Věra

Prošli jste něčím podobným? Napište nám!