Verunka (7) našla štěstí u pěstounů. Jak jí pomohli?

Trmalovi jsou úplně obyčejná rodina, která se ale rozhodla udělat něco opravdu neobyčejného. Ke svým dvěma vlastním dětem (Kristýna, 21, Dominik, 9) přijala před čtyřmi lety v rámci dlouhodobého pěstounství dnes už sedmiletou Verunku. Starají se o ni, ale musí udržovat i kontakt s jejími biologickými rodiči a samozřejmě musí počítat s možností, že přijde chvíle, kdy se bude holčička moci vrátit právě k nim. To je totiž smyslem krátkodobého či dlouhodobého pěstounství, o němž se víc dozvíte v projektu Díky pěstounství.

O možnosti pěstounství slyšela Andrea Trmalová (40) poprvé od své kamarádky, která je sama krátkodobou pěstounkou, prostě ženou se srdcem na správném místě. „Zrovna u sebe měla miminko a vyprávěla mi, co to vlastně obnáší. Úplně mě to nadchlo a říkala jsem si, wow, proč ty děti mají být v kojeneckém ústavu, vždyť tohle je super,“ vzpomíná Andrea.

Okamžitě začala o téhle možnosti mluvit se svým manželem Alešem (38) a po půl roce vstoupili do procesu pěstounství. „Oba jme toužili po třetím dítěti, ale bylo to pro mě zdravotně rizikové. Já to v sobě pořád řešila, ale tohle mi otevřelo oči. Můžeme mít další dítě! Už na nás čeká a potřebuje někam patřit.“

Úřední kolečko a celý ten proces byl ale velmi náročný. „Byly to nekonečné měsíce, několikrát jsem si říkala, že to vzdám. Nadávala jsem, kopala kolem sebe, ale nakonec jsem nikdy nezapochybovala, že je to cesta, kterou chci jít,“ popisuje tehdejší situaci Andrea.

Čekání se rozhodně vyplatilo. Jakmile Trmalovi poprvé uviděli fotku Verunky, věděli, že tahle holčička je jejich. „Vklouzla do naší rodiny úplně bez problémů. Všemu se smála, byla od začátku sluníčko, neuvěřitelně poslouchala. Že to není přirozené, mi došlo až později,“ svěřuje se Andrea.

Ústav není pro děti vůbec ideální prostředí. Jakkoli se tam personál snaží dát dětem co nejvíc, jedna náruč na tolik dětí je prostě málo. Když dítě pláče, ale nějaké reakce se dočká jen málokdy, plakat prostě přestane. Rezignuje, drží emoce uvnitř a  funguje spíš jako stroj. A to byl i případ Verunky. Poprvé v nové rodině zaplakala až po čtrnácti dnech. „Já se tehdy radovala. Byly to první emoce! A dodnes je pouští postupně,“ upřesňuje Andrea, z které je nyní už dlouhodobá pěstounka.

Za čtyři roky se Verunka opravdu změnila. „Z nemluvícího, tichého, na slovo poslouchajícího stroječku, který seděl tam, kam jste ho posadili, se stala svébytná slečna, která má vlastní názor. To nás nabíjí. To, že jsme něco dokázali, že v ní něco zanecháváme, ač to není námi zplozené dítě. Když vidíme, jaké dělá pokroky, je to motivace,“ svěřuje se Andrea.

Verunka se od prvního setkání v kojeneckém ústavu neuvěřitelně změnila. „Moje dcera Kristýna byla tehdy hodně rozhozená. Řekla, že ji děsí Verunčin výraz v jejích očích, že je jak bez duše,“ vzpomíná Andrea na dobu, kdy se s holčičkou rodina pomalu seznamovala. Kristýně tehdy bylo sedmnáct a Dominikovi pět let.

Dnes už Verunka rozhodně bez duše není, v rodině se krásně zabydlela, a obě Trmalovic děti ji krásně přijaly. „Starají se o ni a dokonce jsou i sourozenecké hádky. A to je super,“ raduje se Andrea.

Trmalovi se rozhodně necítí jako hrdinové, naopak tvrdí, že pěstounství je jedna z nejhezčích věcí, která je v životě potkala. O mnohé je obohatila. „Vychovávat vlastní dítě je pud, ale najít si cestu k jinému dítěti je těžší. Musíte v sobě objevit mnoho trpělivosti a porozumění. Jsem šťastná, že jsme se na tuhle cestu vydali. Líbí se mi i to slovo pěstouni. Někteří svým dětem dokonce říkají sazeničky. Z těch dětí totiž opravdu něco vykvete,“ dodává Andrea. Ze své nové role jsou manželé Trmalovi tak nadšení, že si nedávno do pěstounské péče přibrali ještě jedno dítko, dvouletého Tomáška. Nyní je z nich tedy opravdu hodně veliká rodina. Sice stále platí, že jde o péči dočasnou a může nastat situace, kdy se budou muset děti vrátit do své skutečné rodiny, ale s tím jsou Trmalovi smířeni.

Péče o dítě, které není biologicky vaše, navíc má za sebou mnohdy pohnutou minulost, není vůbec snadné. Ale ti, kteří to dokázali, svorně tvrdí, že tahle práce je dar. Podobně to vidí i Jana Frantíková: Má 12 dětí.